neděle 30. července 2017

Kecálkov III.

Zdravíčko,
poslední Kecálkov byl naposled v dubnu a asi nadešel čas na další díl! Tak se do toho pustíme. Jen upozorňuji, že nezmiňuji věci nutně za sebou tak, jak šly a že tento díl je o něco delší díky prvním třem tématům.

Začnu Posledním zvoněním. Upřímně řečeno jsme už měli plnou hlavu maturity a už se nám do žádného plánování a nakupování nechtělo, takže to byla rychloakce. Každopádně jsme každý zvládl vymyslet kostým i přes asi měsíc protestů - Já půjdu sám za sebe, já půjdu za bezďáka, já se prostě obalím toaleťákem apod. Asi každý to zná nebo pozná. Prostě se, hlavně klukům, nechce přemýšlet nad nějakým "blbým" kostýmem. A to jsem ani neměli téma! Každopádně se sešla parta lovců stínů, víla (já), Minnie, jednorožec, Frida Kahlo, Audrey Hepburn, piškvorky či Negan z The Walking Dead.
Ráno jsme vybírai peníze u nádraží, po městě a hlavně samozřejmě před školou. Kreslili jsme rtěnkama a tužkama na oči. Házeli třpytky. Stříkali voňavky a umělou pavučinu. Nezapomněli jsme pokreslit ani naše milé profesory a pana ředitele!
A nejvíce jsme si užili dělání bordelu po škole. Jak jdete po chodbách, chodíte do tříd a děláte obří hluk. To nás bavilo!


Pasování jsme pojali originálněji. Počítali jsme s malou účastí, takže nás překvapila konečná účast. Klasicky jsme jim zavázali oči a pustili je přes most. Tam je čekalo několik setkání s vodou, vodními balónky a voňavkami.
Ale my jsme pro ně neměli blivajzy, jaké jsme zažívali my vloni. My jsme byli hodní! Koupili jsme tři druhy čokolády a oni si se zavázanýma očima vybírali číslo od jedničky po trojku. Snad každý volil trojku. A na zapití každý dostal kelímek Rychlých špuntů. Jsme hodní, že?



O maturitním plesu jsem psala v předchozím díle. Ale nesmím zapomenout zmínit ani samotnou maturitu. Začnu písemnýma. A angličtinou. Didakťák z angličtiny byl primitivní, takže i já, která není zrovna super ultra skvělá v angličtině, měla asi 88%, takže jednička. U slohu jsem byla zděšená zadáním dlouhého textu a to vyprávění. V češtině vyprávění miluju, ale v angličtině nenávidím. A výsledek taky tak dopadl. Krásná čtyřka. Co se týče češtiny. Didakťák byl odpornost. Úplně jiná galaxie než předchozí didakťáky, žádný ilustrační předem nebyl a nakonec jedna úžasná věc - spousta textu a hledání v něm. Za tu hodinu to nešlo stihnout. Bylo to fakt těžký a asi pět otázek jsem tipovala. Jednička mi utekla o pár procent. Tak jako tak, byla to podpásovka. Sloh mi tak strašný nepřišel, ale musím uznat, že se mi nelíbí hodnocení jinde. A nesouhlasím s mým hodnocením. Účastním se literárních soutěžích a nedopadám zrovna špatně a nikdy jsem tak špatnou známku neměla a nemyslím si, že jsem se najednou propadla na úroveň trojky s odřenýma ušima. A nejhorší bylo čekání na výsledky.
Za mě tři nejlepší videa o letošních maturitách:

Top písnička. Trefná, jasná a originální! :)
(Když tak odkaz)



S Hitlerem jednoznačně tohle video. A má Hitler pravdu!
(Když tak odkaz)


A smějící se chlápek jasně tento. A opět samá trefa do černého!
(Když tak odkaz)


A ještě takové jedno bonusové se smějícím se chlápkem, který tady je za CERMAT. 
(Když tak odkaz)


Výsledky z psané části musíte vědět před ústníma. Já šla na ústní hned první den 16. 5. ráno. V půl šesté jsem vstávala, abych tam na půl sedmou byla. A víte v kolik mi přišly poslední výsledky? Ve čtyři ráno! A to prosím ze slohu z češtiny, který jsme psali v dubnu.
Pojďme k ústním. Upřímně řečeno jsem se učila až tři dny předem a věnovala jsem tmu zhruba dvacet hodin. Docela risk. Angličtinu jsem jen projela (my měli témata jako - historie fotografie, vektorová a rastrová grafika, modelování či 3D prostor) a češtinu čtenářáky jsem projela jen autory. Jinak jsem maturovala z Programování a z Programování.
První byla čeština. Vytáhla jsem si jedinou knížku, kterou jsem neuměla, nečetla a fakt jsem se modlila ať si ji nevytáhnu - Petrolejové lampy od Jaroslava Havlíčka. O tom filmu ani o knize už nechci nikdy slyšet. Skončila jsem s trojkou. U angličtiny jsem si strašně moc nechtěla vytáhnout ani jednu historii, 3D prostor a videoart. Vytáhla jsem si videoart, ale nakonec to nebylo tak zlé. Nejvíc jsem zazmatkovala na konci v tom rozhovoru. Měli jsme se domluvit na činnostech na tři dny. A já jsem činnost na první hned zapomněla a to jsme se o ní bavili tři minuty ze čtyř nebo pěti (už nevím kolik jich na tu část je). Nakonec jsem odešla s hezkou dvojkou, takže jsem byla spokojená. U prvního programka jsem si vytáhla Proměnné a jejich typy. Dokud jsem mluvila sama, tak to šlo, ale jakmile začali s otázkami, tak už to tak růžové nebylo. Nakonec jsem odešla s dvojkou a to s odřenýma ušima. U druhého Viry a antiviry, takže konečně něco, co jsem uměla na jedničku. Pak už jsme posledních pět minut s pány profesory vařili z vody, protože už jsme probrali úplně všechno. A odešla jsem spokojeně s jedničkou. A nakonec už jen obhajoba maturitní práce - opět z Programování. U té jsem byla fakt spokojená, i když tvorba té práce mě málem zabila. Dělala jsem hru Stonožku. A odešla jsem s jedničkou.
Mrzí mě konečná známka z češtiny a to trojka. Jen z principu. Protože vím, že zrovna v češtině jsem byla jedna z nejlepších lidí. Ale nevadí. Nikdo se mě na ty známky ptát nebude.
Takže to shrnu. Na didakťáky se naučit nedá, můžete zkusit minulé testy, ale letos v čj vám to bylo třeba úplně k ničemu. U slohu si vyberte jeden styl - třeba popis či charakteristiku (jedny z nejlehčích) a cvičte. Knihy fakt čtěte nebo si velmi podrobně nastudujte rozbory. Témata na aj si aspoň přečtěte. A témata na ty další dva předměty si fakt projděte. Patnáct minut je strašně moc času.

we♥it


Téma škola zakončím tématem přijímačky. Hlásila jsem se na psychologii a UK a na MUNI a na programování na ČVUT.
Na psychologii se píše test z psychologie a biologie a když máte štěstí a dostanete se k ústním, tak musíte mít něco načteno. Ehm, ehm. Abych byla upřímná. Knihy jsem četla a nakonec jsem zvládla si vyzkoušet i tunu testů z psychologie a biologie, ale podcenila jsem to. Očividně víc, než jsem si myslela. Nedostala jsem se. Ale kupodivu se mi spíše ulevilo. Možná je to tím, že na psychologii se stále spousta věcí učí prostě nazpaměť a musíte studovat pět let? Nebo protože mě to sice zajímá a fascinuje a chci to dělat, ale nechci být tak svazována, jak jsem se cítila na těch fakultách? Těžko říct. Tak jako tak se mi moc nelíbilo, že písemné na MUNI byli týden před ústní maturitou a těsně po písemných. A jako bonus se za špatnou odpověď odečítaly body, UK to mělo aspoň až po a žádné odčítání, takže nějaký ten čas na přípravu se našel a klid na duši, že můžu tipnout, taky.
Na ČVUT a konkrétně na FIT se píšou přijímačky z matematiky nebo SCIO z matematiky nebo ty obecně studijní předpoklady. Upřímně řečeno? Scio už nikdy. Vyhozené peníze. Přijímačky byly na konci června a já někdy na začátku začala chodit na doučko. Doučko mi zachránilo prdel, ale i tak jsem tipovala. Tady se naštěstí nic neodčítalo. Hranice byla 65, ale ta se následně snižovala. Já měla 56 bodů a letos byla hranice 51 bodů. Takže uf, uf! Jsem na vysoké. Na ČVUT. Na fakultě, kde v prváku odejde neuvěřitelné množství lidí... Výzva přijata!

we♥it

Každý rok jezdí tátové (parta super chlapů!) na hory se svými dětmi. Mezi táty je i můj táta. Já jsem nejstarší dítě a jelikož jsem začala jezdit, když mi bylo 17, tak je mi dovoleno jezdit i nadále. Jinak jsou děti do 3 do 13 let. Kromě mého bratra, kterému je 15. No a náš táta je taky tuším nejmladší z party.
Každopádně se letos rozhodlo jet společně i na vodu. Rafty a kánoje. Jelo se 19.5., takže tři dny po mé maturitě. Jelikož horám se říká Apalucha, tak tomuto výletu Aqualucha. A musím říct, že jsem si to parádně užila. Byla jsem sice suprově mokrá po některých sjezdech, ale to jen proto, že to děsně stříkalo!
Ale co mě zahřálo u srdíčka byla každodenní hádka s kým pojedu na raftu. Tři kluci (13) a Honza nebo dvě slečny (8?9?) a klučina (10?) s Ondrou a Tomášem? No upřímně řečeno, druhá varianta od druhého dne jasně vyhrávala. Jela jsem si jak princezna a hlavně neřešili takový kraviny a neustále na sebe nekřičeli.
A musím se podělit s jedním zážitkem. S posádkou číslo dvě jsme boční cestou. A tam byl v jedné chvíli moc silný proud. Takže jsme skončili v křoví, ale fakt nehezky! Chránila jsem rukou hlavu jedné ze slečen, aby ji to nevypíchlo oko a sama ležela napůl v řece a čekala až nás Tom a Ondra zachrání, což následně udělali. Klučina mezitím upustil pádlo, ale koho by to štvalo. No adrenalin to byl dobrý. Všichni jsem pak byli dost v šoku a trochu se klepali. Ale zážitek nezapomenutelný!
Pak jsem stavěli, převlíkali se (já do tátovejch věcí, protože jsem s něčím takovým fakt nepočítala) a dělili se o zážitek se zbytkem skupiny.
Jinak jsem skvělý ujednávač sporů. A taky kámoš, jak jsem se dozvěděla. Jo a taky jsem prý krásná! Já tu mládež tam miluju, fakt! ♥

we♥it

Votvírák je kapitola na samotný článek, ale zkusím to nějak zkrátit. Rozhodně mě zamrzelo, když jsem se dozvěděla, že tam nebudou Chinaski, ale co se dalo dělat! Jela jsem tam s klasickou partou ze třídy a partou spolužáka. Což samo o sobě slibovalo zářitek. A zklamaná jsem nebyla.
Většina party už byla na místě od čtvrtka, ale já, Martina a právě ten spolužák, Kuba, jsme dorazili v pátek vlakem. Cesta ke stanovému městečku je od nádraží asi tři kilometry. My jsem to šli hodinu. Hodinu! A celou hodinu jsme si stěžovali, dávali pauzy a celkově to byla cesta, která stála za to.
V ten den se už snad nic jiného zajímavého nestalo. Až na to, že z v pátek byly snad všechny kapely, které jsem chtěli. Například Mandrage.


Sobota byla o něco klidnější. Já a Martina jsme začaly ztrácet hlas. Strašná sranda! Ještě když jsem my dvě ty nejvíc ukecané! Největší výzva soboty byla v tom, neztratit se. Takže jsme věčně chodili jako velmi dlouhý lidský had. Jo, lidi nás museli milovat. Celkově to byl den plný šíleností. A šílených kombinací. Alkohol, tráva, cigarety. Jelo se všechno. Dohromady a různé druhy. A tak jsme tento den sbíraly s M podpisy. Té naší party. Na tělo. Ale musím říct, že sobota byla opravdu legendární a nezapomenu na ní. Ve tři ráno jsem vzbudili část party, co už spala a usadili se u stanu a popíjeli. A někteří jedinci, kteří k partě patřili, ale my je ještě neznaly, se mě a Martině smály za hlas. Hlavně mně. Martina byla středem pozornosti kvůli něčemu jinému.
Neděle byla krutá. Každý, kromě Kikči a Patrika, naspal maximálně tři hodiny. Já osobně byla dost protivná a hlavně jsem už chtěla jet, protože mě čekaly ještě dvě hodiny cesty domů. Musím říct, že jsem dojela úplně vyřízená s touhou po sprše, normálním záchodu a posteli. Jo a za tři dny jsem si šla za doktorem pro prášky na ten ztracenej hlas. Dostala jsem ty nejsilnější!
A na rozloučenou Kubík v jeho kostýmu z kterého byl každej úplně hotovej.



 Metronome je festival v Praze, který je všechno jen ne levný. Ale nějak se stalo, že jsem dostala dva VIP lístky zdarma. Jenže nikdo z mých přátel nemohl. Tak jsem na Twitteru napsala jedné slečně. A Urtý opravdu přijela a šly jsem tam spolu!


Na tomto festivalu jsme mohli slyšet třeba Kasabian nebo Stinga, který je fakt kus sexy chlapa! Musím říct, že jsem si festival užila, i když to nebyla hudba, kterou normálně poslouchám.


A také mám jeden zážitek s kterým se s vámi musím podělit. Byli tam z Primy a zastavili nás, že jestli nás může obejmout a jenom říct, že tam jsou hezké holky. V pohodě. Jenže pak nás mrzelo, že jsme si neřekly o číslo a nic, že ten moderátor byl hezkej. A tak jsme se vydaly na hon. A nenašly je. A u VIP scény jsme zahlédly tři hezké kluky. A tak jsme je tak sledovaly a mluvily o nich. Oni tam asi dvě hodiny mluvili s dvěma staršími ženami. Takže nás to přestalo bavit a šly jsem si po svém. A pak jsem čistě náhodou kolem nich procházely a oni ať si k nim na tu zem přisedneme. A tak jsem si sedly, představili se (Sebastián, Jirka a Tomáš, tuším) a mluvili jsme. Sebastián říkal, že byl nervózní před kamerou, protože to byla jeho první reportáž. (Ano! To oni byli z té Primy. Překvápko) A nakonec Sebastián začal o tom, že má zítra koncert, že za chvíli musí jet a tak. A my jen, že to je škoda. Nic nám stále nedocházelo. Každopádně jsme se v klidu rozloučili. Už vám to došlo? Protože mně asi tři minuty na to, co odešli. Sebastián byl TEN Sebastián, co zpívá třeba Toulavou.
Takže si to shrneme. Prima. Tři hezký týpci, co sledujeme. Nakonec jsou to ti z Primy. A nakonec je to Sebastián. No není to na telenovelu?


Konečně po celém tom honu na maturitu, přijímačky, narozeniny, festivaly a tak podobně jsem se dostala i k opomíjeným koníčkům. Na tyto koníčky jsem poslední půl rok dost kašlala, takže jsem ráda, že jsem se k nim zase vrátila a doufám, že už je na tak dlouho neopustím, protože mi chyběly. Čtení a kreslení. Za týden jsem přečetla čtyři knihy a toto tempo neudržím, ale chci, abych měsíčně přečetla aspoň pět knih. Nebo lépe i více. A co se týče kreslení a malování? Chtěla bych se do toho pustit na plno s konečně se začít pořádně zlepšovat! Tak snad! :)

we♥it
A na konec se musím pochválit. Jsem opravdu hodná sestra, kterou by chtěl každý mladší sourozenec. Brácha potřeboval do vesnice, kde máme chalupu a tak jsem s ním sedla do auta a dovezla ho tam. Chtěl se jít naposledy podívat do třídy, kam chodil až do páté. A tak celý zbytek dne strávil mimo dům a nebo naopak s dívčí návštěvou u nás, zatím co já se opalovala a koupala na zahrádce. A jelikož druhý den nešel do školy, tak jsme zůstali až do druhého dne. To znamenalo, že jsem musela vyřešit večeři. Tak jsem nám udělala domácí pizzu a oba jsme si mlaskali. Večer jsme si pustili oba díly Hotelu Transylvánie a byli spokojení. A druhý den v poklidu jeli domů. A musím říct, že nenávidím, když silně prší a já jedu přes dálnici. Nenávidím to.


Ale uznejte, že jsem fakt zlatá! Zavezla jsem ho tam, kam potřeboval. Nakrmila ho. Odvezla ho domů. A nic jsem po něm nechtěla.


Mám spoustu plánů a přede mnou je spousta změn, ale myslím, že tomu věnuji vlatsní článek až se to více vyjasní. Takže se s vámi loučím a doufám, že vás tento článek příliš nevyčerpal! :)


A co vy? Co je u vás nového? Maturovali jste či už to máte za sebou nebo před sebou? Jezdíte na vodu? Navštěvujete festivaly? Máte čas na věci, které milujete? 


neděle 2. července 2017

Bořek, duch domácí

Zdravíčko,
tentokrát tu mám téma, které asi opravdu není pro každého. Protože vše, co zde budu popisovat se mi opravdu stalo a stává se. Takže pokud vám vadí duchařiny, tak s klidným srdcem tento článek zavřete. Protože já vám chci představit našeho Bořka.

we♥it
Začnu takovou klasikou. A to je shazování věcí. Není nic neobvyklého, že jsem sama doma a někde něco spadne, i když by to mělo být nemožné. Napíšu takový příklad.
Byla jsem sama doma a seděla jsem v obýváku a koukala na film. Z obýváku vidím do kuchyně. V kuchyni na lince bylo jablko. A to jablko bylo až u zdi, takže nebylo možné, aby spadlo. A přesto jsem najednou koutkem oka zahlédla, jak se to jablko začíná kutálet až nakonec spadlo. Kdybych tvrdila, že jsem se v tu chvíli nebála, tak bych vám ošklivě lhala.
A takových příkladů vám mohu napsat i více. Třeba s flaškou, která byla plná vody a spadla. Či o hřebenu z poličky. Nebo o kapesnících, které spadly ze stolu.

we♥it
Dalším obvyklým jevem je reakce koček. V jednu dobu jsme v bytě měli kočky, než jsme je odstěhovali na chalupu. A jednou za mnou přišel náš kocour Árčí do koupelny, když jsem si čistila zuby. Všechno bylo v pořádku a v klidu. Árčí vrněl, chtěl pozornost a všechno bylo normální. Ale najednou se Árčí naježil a začal chrčet směrem k záchodu. A já to sledovala v zrcadle s plnou pusou pěny od pasty. Když jsem se otočila, tak jsem neviděla nic. Jen Árčího jak bleskurychle utíká z koupelny a je celý naježený.

we♥it
Podobnou zkušenost mám i z obýváku. S mamkou jsme seděly na gauči a měly šunku. Kočky samozřejmě obě u nás a žebraly. A jelikož doma nebyl taťka, tak úspěšně! V klidu jsme krmily kočky a koukaly na televizi. Najednou začaly obě kočky koukat mezi nás. A strašlivě chrčet.Naježené utekly pryč. Nenechaly se zpátky nalákat ani na tu šunku. Seděly u prahu ve dveřích a odmítaly vstoupit. A neustále sledovaly jedno místo. Zeď, nebo spíše místo, mezi námi. Musím uznat, že tohle bylo hodně děsivé.

we♥it
U této situace jsem nebyla. Aspoň pro jednou! Byla u toho jen mamka a taťka. Stalo se to v kuchyni. Máme doma koše, nad kterými když podržíte ruku, tak se otevřou. A mamka slyšela z obýváku zvuk otvírajícího koše. Tak se šla podívat. Nikde nikdo a koš otevřený. A ne a ne se zavřít! Taťka se za chvíli zvedl a zeptal se, co tam vyvádí. Maminka jen ukázala na stále otevřený koš. A tímto byl taťka zasvěcen do divných věcí, co se u nás dějí. Teď už nemá žádný argumenty, že je to jen náš pocit a představy!

we♥it
Jak už to tak u duchů bývá, tak máte v jejich přítomnosti divné pocity. Tak třeba mně občas přejede z ničeho nic mráz po zádech a mám husinu. Ale ne po celém těle. Spíše jen na částek. Třeba jen na obličeji. Nebo na noze či ruce. A nebo na nohách a ruce...  A ta husina nechce ustoupit. Klidně se několikrát celý proces opakuje a já se té husiny opravdu nemůžu zbavit. Děje se to v poslední době častěji než dříve. Nebo občas mám pocit, že na mě někdo šahá. Prostě najednou to místo nějak víc cítím. Nemůžu říct, že je chladnější. Ale prostě cítím dotek. Asi na tom není nic, co by bylo třeba více vysvětlovat. No a občas mám třeba pocit, že se mi někdo posadil na postel, i když tam prostě nic a nikoho nevidím. A občas taky mám pocit, že vidím stín. Tmavší než normální. Ale to už může být jen má představivost, že jo.

we♥it
Pro mě nejděsivější příhodu jsem si nechala nakonec. Šla jsem si lehnout. Před spaním si vždy pouštím písničky. Nakonec jsem se ale rozhodla jít už spát. Takže jsem vyndala sluchátka, zhasla a chystala se odplout do říše snů. Když jsem najednou slyšela kýchnutí, které šlo od mojí skříně. Moje srdíčko znělo, jako by běželo maraton. Ale pak jsem si řekla - nebuď blbá, to bylo prostě jen z chodby (za jednou stěnou mého pokoje je chodba - schody, kterými se dostanete do jiných pater budovy a k jiným bytům - chápeme ne?). Popřípadě přílišná fantazie. Nakonec jsem se uchlácholila a zase si hezky lehla. A najednou jsem slyšela škrábání na dveře zevnitř skříně. S povzdechem jsem rozsvítila a jako ta největší blbka z hororu jsem k té skříni šla. Musím přiznat, že už docela připosraná, protože to kýchnutí předtím... Šla jsem tam, protože jsem myslela, že jsem tam třeba zavřela kocoura. Ale to nic nemění na tom, že jsem se chovala jako všichni hrdinové z hororů, kterým radíte - nechoďte tam! A tak jsem tu skříň otevřela. A nic. Prostě nic. Měla jsem asi náběh na infarkt, protože moje srdíčko znělo, jako by běželo tak tři maratony. Kdybych tvrdila, že jsem nebyla posraná strachy, tak lžu hlavně sama sobě. Velmi rychle jsem promýšlela možnosti - vletím do ložnice rodičům a prostě budu spát tam a je mi jedno, že už jsem dospělá, nebo půjdu spát do obýváku, anebo si zavolám psa do postele a budu spát s ním. Nakonec jsem zvolila možnost cé a celá neklidná a se psem v náručí jsem konečně odplula do říše snů.

we♥it
A tímto vám oficiálně představuji našeho domácího ducha Bořka! Určitě ho moc těší. Případné pozdravy vyřídím.
Jen tak mimochodem, náš Bořek je fakt hodný duch. Žijeme tu už čtyři roky a kromě těch nevinných příhod se nic neděje. Ani nemám pocit ohrožení. Jen se občas něčeho leknu a někdy mi přivodí infarkt. Prostě nevinné legrácky

A co vy? Věříte na duchy? Máte nějaké zkušenosti? A co říkáte na ty mé? :)