neděle 2. července 2017

Bořek, duch domácí

Zdravíčko,
tentokrát tu mám téma, které asi opravdu není pro každého. Protože vše, co zde budu popisovat se mi opravdu stalo a stává se. Takže pokud vám vadí duchařiny, tak s klidným srdcem tento článek zavřete. Protože já vám chci představit našeho Bořka.

we♥it
Začnu takovou klasikou. A to je shazování věcí. Není nic neobvyklého, že jsem sama doma a někde něco spadne, i když by to mělo být nemožné. Napíšu takový příklad.
Byla jsem sama doma a seděla jsem v obýváku a koukala na film. Z obýváku vidím do kuchyně. V kuchyni na lince bylo jablko. A to jablko bylo až u zdi, takže nebylo možné, aby spadlo. A přesto jsem najednou koutkem oka zahlédla, jak se to jablko začíná kutálet až nakonec spadlo. Kdybych tvrdila, že jsem se v tu chvíli nebála, tak bych vám ošklivě lhala.
A takových příkladů vám mohu napsat i více. Třeba s flaškou, která byla plná vody a spadla. Či o hřebenu z poličky. Nebo o kapesnících, které spadly ze stolu.

we♥it
Dalším obvyklým jevem je reakce koček. V jednu dobu jsme v bytě měli kočky, než jsme je odstěhovali na chalupu. A jednou za mnou přišel náš kocour Árčí do koupelny, když jsem si čistila zuby. Všechno bylo v pořádku a v klidu. Árčí vrněl, chtěl pozornost a všechno bylo normální. Ale najednou se Árčí naježil a začal chrčet směrem k záchodu. A já to sledovala v zrcadle s plnou pusou pěny od pasty. Když jsem se otočila, tak jsem neviděla nic. Jen Árčího jak bleskurychle utíká z koupelny a je celý naježený.

we♥it
Podobnou zkušenost mám i z obýváku. S mamkou jsme seděly na gauči a měly šunku. Kočky samozřejmě obě u nás a žebraly. A jelikož doma nebyl taťka, tak úspěšně! V klidu jsme krmily kočky a koukaly na televizi. Najednou začaly obě kočky koukat mezi nás. A strašlivě chrčet.Naježené utekly pryč. Nenechaly se zpátky nalákat ani na tu šunku. Seděly u prahu ve dveřích a odmítaly vstoupit. A neustále sledovaly jedno místo. Zeď, nebo spíše místo, mezi námi. Musím uznat, že tohle bylo hodně děsivé.

we♥it
U této situace jsem nebyla. Aspoň pro jednou! Byla u toho jen mamka a taťka. Stalo se to v kuchyni. Máme doma koše, nad kterými když podržíte ruku, tak se otevřou. A mamka slyšela z obýváku zvuk otvírajícího koše. Tak se šla podívat. Nikde nikdo a koš otevřený. A ne a ne se zavřít! Taťka se za chvíli zvedl a zeptal se, co tam vyvádí. Maminka jen ukázala na stále otevřený koš. A tímto byl taťka zasvěcen do divných věcí, co se u nás dějí. Teď už nemá žádný argumenty, že je to jen náš pocit a představy!

we♥it
Jak už to tak u duchů bývá, tak máte v jejich přítomnosti divné pocity. Tak třeba mně občas přejede z ničeho nic mráz po zádech a mám husinu. Ale ne po celém těle. Spíše jen na částek. Třeba jen na obličeji. Nebo na noze či ruce. A nebo na nohách a ruce...  A ta husina nechce ustoupit. Klidně se několikrát celý proces opakuje a já se té husiny opravdu nemůžu zbavit. Děje se to v poslední době častěji než dříve. Nebo občas mám pocit, že na mě někdo šahá. Prostě najednou to místo nějak víc cítím. Nemůžu říct, že je chladnější. Ale prostě cítím dotek. Asi na tom není nic, co by bylo třeba více vysvětlovat. No a občas mám třeba pocit, že se mi někdo posadil na postel, i když tam prostě nic a nikoho nevidím. A občas taky mám pocit, že vidím stín. Tmavší než normální. Ale to už může být jen má představivost, že jo.

we♥it
Pro mě nejděsivější příhodu jsem si nechala nakonec. Šla jsem si lehnout. Před spaním si vždy pouštím písničky. Nakonec jsem se ale rozhodla jít už spát. Takže jsem vyndala sluchátka, zhasla a chystala se odplout do říše snů. Když jsem najednou slyšela kýchnutí, které šlo od mojí skříně. Moje srdíčko znělo, jako by běželo maraton. Ale pak jsem si řekla - nebuď blbá, to bylo prostě jen z chodby (za jednou stěnou mého pokoje je chodba - schody, kterými se dostanete do jiných pater budovy a k jiným bytům - chápeme ne?). Popřípadě přílišná fantazie. Nakonec jsem se uchlácholila a zase si hezky lehla. A najednou jsem slyšela škrábání na dveře zevnitř skříně. S povzdechem jsem rozsvítila a jako ta největší blbka z hororu jsem k té skříni šla. Musím přiznat, že už docela připosraná, protože to kýchnutí předtím... Šla jsem tam, protože jsem myslela, že jsem tam třeba zavřela kocoura. Ale to nic nemění na tom, že jsem se chovala jako všichni hrdinové z hororů, kterým radíte - nechoďte tam! A tak jsem tu skříň otevřela. A nic. Prostě nic. Měla jsem asi náběh na infarkt, protože moje srdíčko znělo, jako by běželo tak tři maratony. Kdybych tvrdila, že jsem nebyla posraná strachy, tak lžu hlavně sama sobě. Velmi rychle jsem promýšlela možnosti - vletím do ložnice rodičům a prostě budu spát tam a je mi jedno, že už jsem dospělá, nebo půjdu spát do obýváku, anebo si zavolám psa do postele a budu spát s ním. Nakonec jsem zvolila možnost cé a celá neklidná a se psem v náručí jsem konečně odplula do říše snů.

we♥it
A tímto vám oficiálně představuji našeho domácího ducha Bořka! Určitě ho moc těší. Případné pozdravy vyřídím.
Jen tak mimochodem, náš Bořek je fakt hodný duch. Žijeme tu už čtyři roky a kromě těch nevinných příhod se nic neděje. Ani nemám pocit ohrožení. Jen se občas něčeho leknu a někdy mi přivodí infarkt. Prostě nevinné legrácky

A co vy? Věříte na duchy? Máte nějaké zkušenosti? A co říkáte na ty mé? :)