středa 9. srpna 2017

Zoo Lešná očima pravidelného návštěvníka

Zdravím! :)
Tentokrát bude článek složen hlavně z fotek, ale žádný strachy, i text se pro vás najde.

Zoo Lešná je Zoo, ve které jsem prakticky vyrostla. Byla to jedna z prvních Zoo, které jsem kdy navštívila a tudíž je jasné, že má u mě zvláštní místo a za mě je to prostě ta nejlepší Zoo. Společně s pražskou.
Nějak se stalo, že dva roky zpátky jsem tuto zoo navštívila s Verčou, jejím přítelem, jeho neteří, jeho maminkou a mou babičkou. A od té doby ji navštěvujeme každý rok. Stala se z toho taková tradice. Letos jsme jeli jen Verča, její přítel, já a poprvé brácha. Babička si v noci udělala něco s nohou, takže musela zůstat doma.
Ale díky bohu se každým rokem něco mění, takže se zase nenudím. Každopádně kdyby někdo potřeboval po této Zoo provést, tak jsem k dispozici. Vyznám se tam snad lépe než u nás doma!


Vloni poprvé otevřeli budovu s rejnoky. Zajímavostí je, že kromě toho, že si můžete pro ně koupit krmivo, tak je můžete i pohladit. Vloni se moc hladit nedali, ale letos to byla paráda! Taky jsme tam šli jako první, aby tam nebylo moc lidí. Navíc, jak ještě bylo krmivo a lidé kolem nás krmili, tak rejnoci byli hodně u kladiny a dokonce i takhle vyskakovali po stěně, takže hlazení dostali až až. Je to zvláštní pocit, ale musím uznat, že se mi to líbí. Jsou takoví hebcí!


Mají ale docela zvláštní "obličeje", nemyslíte?  Trošku děsiví, ale jinak hodně miloučcí. Přísahám! :D


Pak už jsme šli klasicky naši trasu. Lachtani, vydry a budova, které nevím, jak se nadává, kde chodíte mezi opičkami, ptáky a tak dále. Letos byli lachtani dost hlasití, ale děsně nefotogeničtí. A vydry ani letos nezklamali a k vidění byli snad jen na tři minuty.
První rok, který zahájil tradici, nám nabídl pohled na lenochoda zblízka. Vloni zase na takového černého ptáka hodně zblízka. A jelikož se ptáků trochu bojím, tak asi chápete, že lenochod mi byl příjemnější. Ale letos jsme měli super pohled na opičky. Jedna vždy vzala jídlo a utekla. Druhá se vydala za ní a půlku ji ukradla. 


Teď už to nebude úplně popořadě, protože jsem vymazala asi milion fotek a tím pádem mi souvislosti trochu unikají. Každopádně následují mravenečníci, tapýři a velcí ptáci, co se podobají pštrosovi. Ale nejsou to emu!
Ze začátku mě to v zoo moc nebavilo, protože si to tam už prostě pamatuju, ale na co jsem se první část těšila, byla tato zmrzlina. Ice'n'go se tenhle skvost jmenuje. A já ji miluju. Já si dala žvýkačku a brácha cukrovou vatu. Ale příští rok si už chci dát i jinou příchuť, ale ty barvičky mě vždycky tak lákají! 


Dalším prostorem, ve kterém se pohybujete mezi zvířaty, je prostor s ptáky. Hlavně s papoušky. Pak mnohem dále je další s ptáky, ale tak jsou supové, kteří nádherně pózovali vloni a letos na to kašlali. Ale zase vloni na to kašlali papoušci. Takže si asi nevyberu.


Každopádně letos bylo hodně zvířat zalezlých, protože bylo poměrně teplo. Ale i tak jsem si to užila. Když už jsem u zalezlých zvířat. Každý rok leží tygrové zády k návštěvníkům. Každý rok! A já tygry miluju. Ale letos, pro změnu, tam radši nebyli vůbec. A medvědi hned vedle? Každý rok jen černá skvrna někde v dáli. Ani letos nezklamali. 


V Zoo se nachází spousta jiných věcí než jen zvířata či občerstvení. Často jsou k vidění různí Buddhové. A nebo krásná japonská zahrada. Je v ní spousta hezké energie, krásné stavky, promyšlené detaily a úžasná atmosféra. Letos ale bylo opravdu teplo a tam svítilo hodně sluníčka, takže z tama fotky moc nemám. 


Něco bych vám o tomto ptáku řekla, ale vůbec nevím, co je o za ptáka, jen se mi líbí ta fotka. Takže tohle je nějaký pták zhruba uprostřed Zoo vyfocen při chůzi.


Pokud jsem letos za něco opravdu ráda, tak je to tahle fotka. Letos se totiž poprvé za ty tři roky tahle panda ukázala. Je nádherná! Chundelatá, roztomilá a ta barva. Prostě jsem se na místě zamilovala a kvůli téhle fotce málem zabila na šutru.


Buddha pro štěstí. Říká se, že když se ho dotknete, tak vám přinese štěstí. Takže očekávám přímo nával štěstí, protože jsem si na něj, jen pro jistotu, šáhla asi pětkrát.


Jak už jsem zmiňovala, v Zoo je spousta jiných věcí než jen jídlo a zvířata. Například tahle budova s informacemi o tygrech, pár hlavolamů se tam taky najde a venku tahle úžasná věc. Každý rok se u ní fotím a každý rok doufám, že dosáhnu o něco víš. Marně.


Abych nezapomněla. Vyfotit nosorožce je každý rok záhul. On je pokaždé zády a pak se na moment natočí lépe. Letos mám nejhezčí fotku z křoví, do kterého jsem div nemusela vlézt. Zaostřit na něj a ne na větvičky, bylo taky hodně zajímavé. Ale kromě škrábanců mám i tu fotku, takže jsem docela spokojená!


Teď mi někdo vysvětlete, co je na plameňácích tak úžasného, že je tak in je letos mít úplně na všem? Za prvé, nejsou vůbec tak růžoví, jak se kreslí. Za druhé, jsou děsiví. A za třetí, koukají vražedně. Jako každej pták.


Vidíte jak kouká? Vyfotila jsem tuhle fotku a hezky rychle odešla za jinými zvířátky. 


Tenhle Buddha je v Zoo už neuvěřitelně dlouho a mně se stejně líbí úplně nejvíc ze všech. 


Zajímavé je, že v této Zoo je víc albínů než normálních klokanů. A asi jsem si vybrala všechno štěstí od Buddhy, když se mi povedlo ho blejsknout ve skoku a nijak to nerozmazat. Sice má přepálenej kožíšek, ale to už mi zas tak nevadí. 


Byl roztomilej a byl úplně nejblíže, takže jsem s ním vyfotila asi padesát fotek. A promazávat to je pak úžasná věc. Každému bych to přála. Ale je boží, že jo?


Tahle fotka není zrovna vzorem kvality a tak, ale je vyfocena proto, abych vám ukázala těhotnou klokanici. Ten bílej flek je mládě. A víte, že takové mládě ve vaku stráví 40 týdnů? A mezitím je zastaven vývoj druhého mláděte v druhé děloze, dokud první mládě neopustí bezpečí vaku. 
Další random ptáci, kteří mě trošku děsili tou blízkostí a velkým zobákem. Ale to rozpětí křídel je obdivuhodné. A tak nějak mi došlo, že mám nejvíc fotek právě ptáků. Asi jsou moc fotogeničtí. 


A tuhle fotku jsem si vždycky přála! A správně by měla být hned pod fotkou toho tygra, ale mně se více hodí sem. A taky tím chci ukázat, že zásadně chodíme proti směru prohlídky. A díky tomu se vždy ušetříme obrovského kopce a cestu zakončíme žirafama a následně dobrým jídlem. A to za to stojí!


Tihle ptáci mě taky děsili. Velký zobák a příliš blízko mé osobě. Ale byli suprově fotogeničtí a rozpětí křídel mají obdivuhodný.
To mi tak připomíná skutečnost, že každoročně mám nejvíce fotek ptáků. Ale já umím rozeznat plameňáka, supa, papouška a to je tak všechno. Už ani toho pštrose ne, protože stejně vypadá i emu a ještě jakási potvora. Takže ty fotky jsou fakt jen na ozdobu. Ale nevím pro koho, když já ptáky fakt nemusím.


Sloni jsou jasným a každoročním cílem Verči, která je prostě miluje. Bohužel byli letos hlavně vevnitř, takže jsem si je nestihla vyfotit seshora jako vloni. A to mi připomíná, že vám asi sem budu muset udělat i nějaké ohlédnutí do minulosti a napsat článek o loňské zoo. Protože tam mám některé fakt hezké fotky! 


A miluju, když zachytím něco, jako je tohle. Prostě jsem z toho vždycky unešená. Viz skok klokana.


Miluju tyhle líný kočkovitý šelmy, co se vždycky vyhřívají na sluníčku. Fakt. Každý rok ho najdu v této poloze. A tam vlevo v rohu, ten flek, to je lvice. A kvůli této fotce jsem taky stála na šutru. V klouzavých žabkách. Takže jsem ráda, že žiju! 


Etiopie a surikata na stráži. Neuvěřitelně zvědavé, srandovní a mrštné potvůrky. Surikaty má zase nejraději přítel Verči. A asi ho chápu. Jsou hravé.


Tyhle zdechliny jsou pěkně prosím hyeny, které jsou znaveny vedrem. Ale snad poprvé jsem je v Lešné viděla takže jsem asi spokojená.


Sovááááá. Já miluju sovy. A kromě vlků, kteří v této Zoo nejsou, a tygrů, kteří mě letos naštvali ještě více, protože ani záda jsem neviděla, jsou mým nejoblíbenějším zvířetem. A letos jsem na tu fotku docela pyšná. Měla jsem totiž malý Canon. A ne tu velkou krávu zrcadlovku. Takže se mi objektiv vešel mezi to pletivo a vznikla tahle fotka. Sice nakřivo a je na ní všechno špatně, ale mně se líbí!


A konečně žirafy. Ty jsou každoročně úžasné. A je zcela jisté, že budete mít od nich nádherné fotky. Prostě taková jistota. Ještě mě tu nikdy nezklamaly, tak doufám, že jsem to právě nezakřikla. 


Moje maminka miluje žirafy, takže mám od nich vždycky sto milionů fotek. Každopádně, když se v Lešné přiblížíte ke slonům, tak je vám jasné, že za chvíli budou lvi, surikaty, hyeny, sova, žirafy a zebry a pak, konečně, jídlo! 


Každý rok jdeme takovou blbou stezku, kde jsou různé druhy stromů a něco o dinosaurech. A jelikož já jsem ráda, když poznám jehličnatý od listnatého a o dinosaury se nijak zvlášť nezajímám, tak jediným lákadlem je pro mě tohle vajíčko.


Je obří a každý rok mám od něj nekolik fotek. A tady jsem se prostě nemohla rozhodnout, která se mi líbí víc, tak je vám se dávám obě. Pardon. Trochu narcis.


Tak nějak na půl cesty od rejnoků, jídla a dalších věcí je zámek. Který je fakt krásný, ale já nenávidím, když mám cizí lidi na fotkách, takže vám bude muset stačit jeho střecha. A je to už blízko východu!


V zámku jsou terária s hady, žabičkami a želvami. A tenhle Hroznýš se zase nejvíce líbil bráchovi. Mně hadi nevadí, ale mamka by se asi zbláznila, kdyby tohohle hada viděla. Byl obří.


Je to taky nové. Nevím jestli vloni poprvé otevřeno nebo předloni, ale kousek od zámku je budova s mloky. Ale jelikož mloka každý zná, tak jsem vám vyfotila tuhle potvoru.


Jmenuje se Axolotl mexický a je tak ošklivej až je roztomilej. Ale vloni taky víc spolupracoval. Takže v ohlédnutí za minulostí bude mít taky svoje fotky. 


A nemohu zapomenout na tučňáky. Tihle tři byli strašně blízko a přijde mi strašně vtipný, jak stojí za sebou. Jak tři čuníci. Nebo tak. Říká se, že tučňáci nejsou nejchytřejší, ale rozhodně jsou to jedni z nejhezčích ptáků. A nebojím se jich. 


Kolem toho zámku jsme prošli několikrát, takže jsem ho taky několikrát vyfotila. Já se neumím rozplývat nad ptáky, takže jsem si prostě našla svoji zábavu. U toho zámku je totiž rybníček s různými druhy ptáků.


A rozloučím se s vámi s touhle fotkou. Tu fotku si nechám zarámovat. Asi jediná normální fotka s bráchou. Jen tak mimochodem, mně bude v říjnu 20 a mu bylo v březnu 15. Jo, já vím. Nevypadá na to.
Průměrně v této Zoo strávíme 6 až 8 hodin. Letos, jelikož spousta zvířat byla zalezlá jsem zde strávili "pouhých" 5 a půl hodiny. Třikrát hurá! :D 

A co vy a Zoo? Máte nějakou oblíbenou? Proč? A znáte Lešnou? Co na ní říkáte? A vaše oblíbené zvíře ze Zoo? :)




neděle 30. července 2017

Kecálkov III.

Zdravíčko,
poslední Kecálkov byl naposled v dubnu a asi nadešel čas na další díl! Tak se do toho pustíme. Jen upozorňuji, že nezmiňuji věci nutně za sebou tak, jak šly a že tento díl je o něco delší díky prvním třem tématům.

Začnu Posledním zvoněním. Upřímně řečeno jsme už měli plnou hlavu maturity a už se nám do žádného plánování a nakupování nechtělo, takže to byla rychloakce. Každopádně jsme každý zvládl vymyslet kostým i přes asi měsíc protestů - Já půjdu sám za sebe, já půjdu za bezďáka, já se prostě obalím toaleťákem apod. Asi každý to zná nebo pozná. Prostě se, hlavně klukům, nechce přemýšlet nad nějakým "blbým" kostýmem. A to jsem ani neměli téma! Každopádně se sešla parta lovců stínů, víla (já), Minnie, jednorožec, Frida Kahlo, Audrey Hepburn, piškvorky či Negan z The Walking Dead.
Ráno jsme vybírai peníze u nádraží, po městě a hlavně samozřejmě před školou. Kreslili jsme rtěnkama a tužkama na oči. Házeli třpytky. Stříkali voňavky a umělou pavučinu. Nezapomněli jsme pokreslit ani naše milé profesory a pana ředitele!
A nejvíce jsme si užili dělání bordelu po škole. Jak jdete po chodbách, chodíte do tříd a děláte obří hluk. To nás bavilo!


Pasování jsme pojali originálněji. Počítali jsme s malou účastí, takže nás překvapila konečná účast. Klasicky jsme jim zavázali oči a pustili je přes most. Tam je čekalo několik setkání s vodou, vodními balónky a voňavkami.
Ale my jsme pro ně neměli blivajzy, jaké jsme zažívali my vloni. My jsme byli hodní! Koupili jsme tři druhy čokolády a oni si se zavázanýma očima vybírali číslo od jedničky po trojku. Snad každý volil trojku. A na zapití každý dostal kelímek Rychlých špuntů. Jsme hodní, že?



O maturitním plesu jsem psala v předchozím díle. Ale nesmím zapomenout zmínit ani samotnou maturitu. Začnu písemnýma. A angličtinou. Didakťák z angličtiny byl primitivní, takže i já, která není zrovna super ultra skvělá v angličtině, měla asi 88%, takže jednička. U slohu jsem byla zděšená zadáním dlouhého textu a to vyprávění. V češtině vyprávění miluju, ale v angličtině nenávidím. A výsledek taky tak dopadl. Krásná čtyřka. Co se týče češtiny. Didakťák byl odpornost. Úplně jiná galaxie než předchozí didakťáky, žádný ilustrační předem nebyl a nakonec jedna úžasná věc - spousta textu a hledání v něm. Za tu hodinu to nešlo stihnout. Bylo to fakt těžký a asi pět otázek jsem tipovala. Jednička mi utekla o pár procent. Tak jako tak, byla to podpásovka. Sloh mi tak strašný nepřišel, ale musím uznat, že se mi nelíbí hodnocení jinde. A nesouhlasím s mým hodnocením. Účastním se literárních soutěžích a nedopadám zrovna špatně a nikdy jsem tak špatnou známku neměla a nemyslím si, že jsem se najednou propadla na úroveň trojky s odřenýma ušima. A nejhorší bylo čekání na výsledky.
Za mě tři nejlepší videa o letošních maturitách:

Top písnička. Trefná, jasná a originální! :)
(Když tak odkaz)



S Hitlerem jednoznačně tohle video. A má Hitler pravdu!
(Když tak odkaz)


A smějící se chlápek jasně tento. A opět samá trefa do černého!
(Když tak odkaz)


A ještě takové jedno bonusové se smějícím se chlápkem, který tady je za CERMAT. 
(Když tak odkaz)


Výsledky z psané části musíte vědět před ústníma. Já šla na ústní hned první den 16. 5. ráno. V půl šesté jsem vstávala, abych tam na půl sedmou byla. A víte v kolik mi přišly poslední výsledky? Ve čtyři ráno! A to prosím ze slohu z češtiny, který jsme psali v dubnu.
Pojďme k ústním. Upřímně řečeno jsem se učila až tři dny předem a věnovala jsem tmu zhruba dvacet hodin. Docela risk. Angličtinu jsem jen projela (my měli témata jako - historie fotografie, vektorová a rastrová grafika, modelování či 3D prostor) a češtinu čtenářáky jsem projela jen autory. Jinak jsem maturovala z Programování a z Programování.
První byla čeština. Vytáhla jsem si jedinou knížku, kterou jsem neuměla, nečetla a fakt jsem se modlila ať si ji nevytáhnu - Petrolejové lampy od Jaroslava Havlíčka. O tom filmu ani o knize už nechci nikdy slyšet. Skončila jsem s trojkou. U angličtiny jsem si strašně moc nechtěla vytáhnout ani jednu historii, 3D prostor a videoart. Vytáhla jsem si videoart, ale nakonec to nebylo tak zlé. Nejvíc jsem zazmatkovala na konci v tom rozhovoru. Měli jsme se domluvit na činnostech na tři dny. A já jsem činnost na první hned zapomněla a to jsme se o ní bavili tři minuty ze čtyř nebo pěti (už nevím kolik jich na tu část je). Nakonec jsem odešla s hezkou dvojkou, takže jsem byla spokojená. U prvního programka jsem si vytáhla Proměnné a jejich typy. Dokud jsem mluvila sama, tak to šlo, ale jakmile začali s otázkami, tak už to tak růžové nebylo. Nakonec jsem odešla s dvojkou a to s odřenýma ušima. U druhého Viry a antiviry, takže konečně něco, co jsem uměla na jedničku. Pak už jsme posledních pět minut s pány profesory vařili z vody, protože už jsme probrali úplně všechno. A odešla jsem spokojeně s jedničkou. A nakonec už jen obhajoba maturitní práce - opět z Programování. U té jsem byla fakt spokojená, i když tvorba té práce mě málem zabila. Dělala jsem hru Stonožku. A odešla jsem s jedničkou.
Mrzí mě konečná známka z češtiny a to trojka. Jen z principu. Protože vím, že zrovna v češtině jsem byla jedna z nejlepších lidí. Ale nevadí. Nikdo se mě na ty známky ptát nebude.
Takže to shrnu. Na didakťáky se naučit nedá, můžete zkusit minulé testy, ale letos v čj vám to bylo třeba úplně k ničemu. U slohu si vyberte jeden styl - třeba popis či charakteristiku (jedny z nejlehčích) a cvičte. Knihy fakt čtěte nebo si velmi podrobně nastudujte rozbory. Témata na aj si aspoň přečtěte. A témata na ty další dva předměty si fakt projděte. Patnáct minut je strašně moc času.

we♥it


Téma škola zakončím tématem přijímačky. Hlásila jsem se na psychologii a UK a na MUNI a na programování na ČVUT.
Na psychologii se píše test z psychologie a biologie a když máte štěstí a dostanete se k ústním, tak musíte mít něco načteno. Ehm, ehm. Abych byla upřímná. Knihy jsem četla a nakonec jsem zvládla si vyzkoušet i tunu testů z psychologie a biologie, ale podcenila jsem to. Očividně víc, než jsem si myslela. Nedostala jsem se. Ale kupodivu se mi spíše ulevilo. Možná je to tím, že na psychologii se stále spousta věcí učí prostě nazpaměť a musíte studovat pět let? Nebo protože mě to sice zajímá a fascinuje a chci to dělat, ale nechci být tak svazována, jak jsem se cítila na těch fakultách? Těžko říct. Tak jako tak se mi moc nelíbilo, že písemné na MUNI byli týden před ústní maturitou a těsně po písemných. A jako bonus se za špatnou odpověď odečítaly body, UK to mělo aspoň až po a žádné odčítání, takže nějaký ten čas na přípravu se našel a klid na duši, že můžu tipnout, taky.
Na ČVUT a konkrétně na FIT se píšou přijímačky z matematiky nebo SCIO z matematiky nebo ty obecně studijní předpoklady. Upřímně řečeno? Scio už nikdy. Vyhozené peníze. Přijímačky byly na konci června a já někdy na začátku začala chodit na doučko. Doučko mi zachránilo prdel, ale i tak jsem tipovala. Tady se naštěstí nic neodčítalo. Hranice byla 65, ale ta se následně snižovala. Já měla 56 bodů a letos byla hranice 51 bodů. Takže uf, uf! Jsem na vysoké. Na ČVUT. Na fakultě, kde v prváku odejde neuvěřitelné množství lidí... Výzva přijata!

we♥it

Každý rok jezdí tátové (parta super chlapů!) na hory se svými dětmi. Mezi táty je i můj táta. Já jsem nejstarší dítě a jelikož jsem začala jezdit, když mi bylo 17, tak je mi dovoleno jezdit i nadále. Jinak jsou děti do 3 do 13 let. Kromě mého bratra, kterému je 15. No a náš táta je taky tuším nejmladší z party.
Každopádně se letos rozhodlo jet společně i na vodu. Rafty a kánoje. Jelo se 19.5., takže tři dny po mé maturitě. Jelikož horám se říká Apalucha, tak tomuto výletu Aqualucha. A musím říct, že jsem si to parádně užila. Byla jsem sice suprově mokrá po některých sjezdech, ale to jen proto, že to děsně stříkalo!
Ale co mě zahřálo u srdíčka byla každodenní hádka s kým pojedu na raftu. Tři kluci (13) a Honza nebo dvě slečny (8?9?) a klučina (10?) s Ondrou a Tomášem? No upřímně řečeno, druhá varianta od druhého dne jasně vyhrávala. Jela jsem si jak princezna a hlavně neřešili takový kraviny a neustále na sebe nekřičeli.
A musím se podělit s jedním zážitkem. S posádkou číslo dvě jsme boční cestou. A tam byl v jedné chvíli moc silný proud. Takže jsme skončili v křoví, ale fakt nehezky! Chránila jsem rukou hlavu jedné ze slečen, aby ji to nevypíchlo oko a sama ležela napůl v řece a čekala až nás Tom a Ondra zachrání, což následně udělali. Klučina mezitím upustil pádlo, ale koho by to štvalo. No adrenalin to byl dobrý. Všichni jsem pak byli dost v šoku a trochu se klepali. Ale zážitek nezapomenutelný!
Pak jsem stavěli, převlíkali se (já do tátovejch věcí, protože jsem s něčím takovým fakt nepočítala) a dělili se o zážitek se zbytkem skupiny.
Jinak jsem skvělý ujednávač sporů. A taky kámoš, jak jsem se dozvěděla. Jo a taky jsem prý krásná! Já tu mládež tam miluju, fakt! ♥

we♥it

Votvírák je kapitola na samotný článek, ale zkusím to nějak zkrátit. Rozhodně mě zamrzelo, když jsem se dozvěděla, že tam nebudou Chinaski, ale co se dalo dělat! Jela jsem tam s klasickou partou ze třídy a partou spolužáka. Což samo o sobě slibovalo zářitek. A zklamaná jsem nebyla.
Většina party už byla na místě od čtvrtka, ale já, Martina a právě ten spolužák, Kuba, jsme dorazili v pátek vlakem. Cesta ke stanovému městečku je od nádraží asi tři kilometry. My jsem to šli hodinu. Hodinu! A celou hodinu jsme si stěžovali, dávali pauzy a celkově to byla cesta, která stála za to.
V ten den se už snad nic jiného zajímavého nestalo. Až na to, že z v pátek byly snad všechny kapely, které jsem chtěli. Například Mandrage.


Sobota byla o něco klidnější. Já a Martina jsme začaly ztrácet hlas. Strašná sranda! Ještě když jsem my dvě ty nejvíc ukecané! Největší výzva soboty byla v tom, neztratit se. Takže jsme věčně chodili jako velmi dlouhý lidský had. Jo, lidi nás museli milovat. Celkově to byl den plný šíleností. A šílených kombinací. Alkohol, tráva, cigarety. Jelo se všechno. Dohromady a různé druhy. A tak jsme tento den sbíraly s M podpisy. Té naší party. Na tělo. Ale musím říct, že sobota byla opravdu legendární a nezapomenu na ní. Ve tři ráno jsem vzbudili část party, co už spala a usadili se u stanu a popíjeli. A někteří jedinci, kteří k partě patřili, ale my je ještě neznaly, se mě a Martině smály za hlas. Hlavně mně. Martina byla středem pozornosti kvůli něčemu jinému.
Neděle byla krutá. Každý, kromě Kikči a Patrika, naspal maximálně tři hodiny. Já osobně byla dost protivná a hlavně jsem už chtěla jet, protože mě čekaly ještě dvě hodiny cesty domů. Musím říct, že jsem dojela úplně vyřízená s touhou po sprše, normálním záchodu a posteli. Jo a za tři dny jsem si šla za doktorem pro prášky na ten ztracenej hlas. Dostala jsem ty nejsilnější!
A na rozloučenou Kubík v jeho kostýmu z kterého byl každej úplně hotovej.



 Metronome je festival v Praze, který je všechno jen ne levný. Ale nějak se stalo, že jsem dostala dva VIP lístky zdarma. Jenže nikdo z mých přátel nemohl. Tak jsem na Twitteru napsala jedné slečně. A Urtý opravdu přijela a šly jsem tam spolu!


Na tomto festivalu jsme mohli slyšet třeba Kasabian nebo Stinga, který je fakt kus sexy chlapa! Musím říct, že jsem si festival užila, i když to nebyla hudba, kterou normálně poslouchám.


A také mám jeden zážitek s kterým se s vámi musím podělit. Byli tam z Primy a zastavili nás, že jestli nás může obejmout a jenom říct, že tam jsou hezké holky. V pohodě. Jenže pak nás mrzelo, že jsme si neřekly o číslo a nic, že ten moderátor byl hezkej. A tak jsme se vydaly na hon. A nenašly je. A u VIP scény jsme zahlédly tři hezké kluky. A tak jsme je tak sledovaly a mluvily o nich. Oni tam asi dvě hodiny mluvili s dvěma staršími ženami. Takže nás to přestalo bavit a šly jsem si po svém. A pak jsem čistě náhodou kolem nich procházely a oni ať si k nim na tu zem přisedneme. A tak jsem si sedly, představili se (Sebastián, Jirka a Tomáš, tuším) a mluvili jsme. Sebastián říkal, že byl nervózní před kamerou, protože to byla jeho první reportáž. (Ano! To oni byli z té Primy. Překvápko) A nakonec Sebastián začal o tom, že má zítra koncert, že za chvíli musí jet a tak. A my jen, že to je škoda. Nic nám stále nedocházelo. Každopádně jsme se v klidu rozloučili. Už vám to došlo? Protože mně asi tři minuty na to, co odešli. Sebastián byl TEN Sebastián, co zpívá třeba Toulavou.
Takže si to shrneme. Prima. Tři hezký týpci, co sledujeme. Nakonec jsou to ti z Primy. A nakonec je to Sebastián. No není to na telenovelu?


Konečně po celém tom honu na maturitu, přijímačky, narozeniny, festivaly a tak podobně jsem se dostala i k opomíjeným koníčkům. Na tyto koníčky jsem poslední půl rok dost kašlala, takže jsem ráda, že jsem se k nim zase vrátila a doufám, že už je na tak dlouho neopustím, protože mi chyběly. Čtení a kreslení. Za týden jsem přečetla čtyři knihy a toto tempo neudržím, ale chci, abych měsíčně přečetla aspoň pět knih. Nebo lépe i více. A co se týče kreslení a malování? Chtěla bych se do toho pustit na plno s konečně se začít pořádně zlepšovat! Tak snad! :)

we♥it
A na konec se musím pochválit. Jsem opravdu hodná sestra, kterou by chtěl každý mladší sourozenec. Brácha potřeboval do vesnice, kde máme chalupu a tak jsem s ním sedla do auta a dovezla ho tam. Chtěl se jít naposledy podívat do třídy, kam chodil až do páté. A tak celý zbytek dne strávil mimo dům a nebo naopak s dívčí návštěvou u nás, zatím co já se opalovala a koupala na zahrádce. A jelikož druhý den nešel do školy, tak jsme zůstali až do druhého dne. To znamenalo, že jsem musela vyřešit večeři. Tak jsem nám udělala domácí pizzu a oba jsme si mlaskali. Večer jsme si pustili oba díly Hotelu Transylvánie a byli spokojení. A druhý den v poklidu jeli domů. A musím říct, že nenávidím, když silně prší a já jedu přes dálnici. Nenávidím to.


Ale uznejte, že jsem fakt zlatá! Zavezla jsem ho tam, kam potřeboval. Nakrmila ho. Odvezla ho domů. A nic jsem po něm nechtěla.


Mám spoustu plánů a přede mnou je spousta změn, ale myslím, že tomu věnuji vlatsní článek až se to více vyjasní. Takže se s vámi loučím a doufám, že vás tento článek příliš nevyčerpal! :)


A co vy? Co je u vás nového? Maturovali jste či už to máte za sebou nebo před sebou? Jezdíte na vodu? Navštěvujete festivaly? Máte čas na věci, které milujete?