čtvrtek 26. října 2017

1.0 Tag: 20 let, 20 lekcí

Zdravíčko :)
Tentokrát mám pro vás něco jiného. Neobvyklého. Zařadila jsem to mezi Tagy, i když to není úplně klasický tag, jako byl ten minulý Šílený. 
A o co teda jde? Koncept je založený na tom, že kolik je vám let, tolik napíšete lekcí. Proto jsem, stejně jako slečna u které jsem na tento článek narazila, zapřemýšlela nad tím, u jakých věcí jsem si říkala - Kéž bych to věděla dřív. Upřímně řečeno mi vyšlo tak milion věcí, ale seškrtala jsem to na 20 nejzásadnějších. Jsou to rady pro mé budoucí já. Věci, které mi třeba za rok vyvolají úsměv na tváři.

Ano, slavím své druhé kulatiny. Natrvalo jsem se rozloučila s krásnými náctiletými věky a vrhla se do ceti věků. Tentokrát mám pro vás tedy jiný článek než obvykle, i když netvrdím, že se o svých narozeninách nezmíním i v Kecálkově!
Tak konec řečí a jdeme se podívat na mých 20 lekcí od života!


1) Nestresuj se. Na tuhle lekci jsi přišla někdy kolem šestnáctin a musíš uznat, že ti neuvěřitelně zlepšila a zjednodušila život. Protože když se něco nepovede, tak život jde dál a svět se nepřestane točit. Je to prostě jen další zkušenost a podruhé se to povede. A když ne? Tak to zkusíš znova. A když zase ne? Tak se třeba máš vydat jinou cestou.

2) Věř si. Již od šesté třídy nemáš problémy se svým sebevědomím. A upřímně řečeno? Stejně jako lekce jedna, i tahle lekce ti usnadnila život. Nezapomínej na to a nepřestávej si věřit.

3) Dělej si co chceš, pokud tím nikomu neubližuješ. Chceš si dát tetování? Dej si ho. Chceš piercing? Jdi na něj. Chceš si tohle koupit? Kup si to. Koukají na tebe lidi skrz prsty? No a co? Je to tvůj život a ty si ho můžeš žít, jak chceš.

4) Zážitek je více než hmotná věc. Tahle lekce přišla až letos. Ferizaj nebo Macbook? Vsadila jsi na Ferizaj. Jsi nešťastná ze své volby? Lituješ toho? Vůbec! Máš spoustu skvělých nových zážitků a zkušeností a za to to stálo. Mysli na to i do budoucnosti.

5) Měj koníčky. A měj jich klidně milion. Dělej co tě zrovna baví a naplňuje. Nic nezavrhuj. Do ničeho se nenuť a dělej zrovna ten koníček, který tě právě v tu chvíli naplňuje. Budeš tak šťastná.



6) Užívej si života. Utrácej, blbni, cestuj a nenech se odradit tím, že se ti nechce. Bude to stát za to a jednou na to všechno budeš vzpomínat.

7) Važ si toho, co máš. Vždycky jsem věděla, že mám úžasnou rodinu a skvělé zázemí, kde se všichni podporujeme. A nikdy za to nepřestanu být vděčná. A vážím si toho. Stejně jako si vážím svých skvělých přátel. Nových, starých, znovuobjevených. Či zážitků, možností a zkušeností. V tomhle se neměň a važ si těchto věcí dál. Nejsou samozřejmostí.

8) Nedrž ve svém životě ty, kteří mají odejít. Je zbytečné ve svém životě držet lidi, kteří už v něm být nemají. Ať už o to nestojí o ni a nebo je ti bez nich líp.

9) Všechno zlé je k něčemu dobré. I z té nejvíc bolestivé a nepříjemné zkušenosti si něco vem. Všechno tě totiž něčemu učí. I to zlé.

10) Nemusíš být vždycky jak ze škatulky. A teď nemám na mysli oblečení nebo snad make-up. Mluvím o tom, že občas se ti prostě nechce trhat obočí, holit si nohy, lakovat nehty či dělat se milionkrát s culíkem jen aby tam nebyla žádná boule. A není na tom nic špatného. Nejsi dokonalá, nebudeš dokonalá a ani být dokonalá nechceš. Byla by to nuda.



11) Špíček sem, strie tam a celulitida tady. No a co? Snad každá žena zná strie a celulitidu velmi zblízka. I ty špíčky. A víte co je nejvtipnější? Muži si toho nevšímají. Kluci možná ano, ale mužům je to absolutně jedno. Popřípadě to ani nevidí a vidíme to jen my. Tak proč si s tím dělat vrásky?

12) Pečuj o sebe. Když potřebuješ vypustit páru, vypusť ji. Když si potřebuješ vybrečet, vybreč se. Potřebuješ se jen válet a nic nedělat? S chutí do toho. Máš chuť udělat něco bláznivého? Bez obav, užij si to! Nikdy nedělej něco, co sama nechceš.

13) Využívej příležitostí. Někde je soutěž? Přihlaš se. Někdo shání parťáka na cestování/do projektu či cokoliv jiného? Ozvi se. Nabízí se brigáda, která by tě bavila? Jdi do toho!

14) Měň názory. Neboj se přiznat chybu. Uznej, že někdo měl pravdu. Neboj se změnit názor, když zjistíš, že tvůj předchozí byl chybný či už není aktuální, protože ho změnily zkušenosti.

15) Na vzhledu záleží, ale není nejdůležitější. Partner tě samozřejmě musí fyzicky přitahovat, ale není důležité, aby měl 190 cm, byl tmavovlasý a hnědooký. Důležité je, aby tu pro tebe vždy byl, dokázal tě rozesmát a abyste mezi sebou měli důvěru.



16) Neboj se zkoušet nová jídla. Vzpomeň si na sushi, které jsi tak dlouho odsuzovala až tě rodiče vzali do kvalitní a drahé restaurace a ty jsi tomu jídlu naprosto propadla. Zkoušej. Třeba to nebude to pravé ořechové, ale aspoň budeš vědět, že jsi to zkusila!  Přestaň se bát, je to jen jídlo.

17) Zkoušej. Zkus někam sama vycestovat, zkus napsat knihu, zkus namalovat něco, co jsi nikdy nemalovala, zkus jít na ten kurz, zkus udělat něco, čeho se bojíš, zkus všechno, co se ti nabízí.

18) Miluj. Miluj zvířata, lidi, jídla, knihy, filmy, místa... Prostě miluj a užívej si tu lásku, kterou šíříš.

19) Zůstaň pozitivní a přestaň si stěžovat. Jsi vesměs pozitivní člověk, kterého lidé znají s úsměvem a často je zaskočí, když jsi smutná. Zůstaň stále tak veselá a optimistická! Ale přestaň si furt stěžovat. Jsi známá svým reptáním na věci okolo tebe. Zkroť to. Zlepši se.

20) Život jde dál. A na to nikdy nezapomínej. Co bolí, to přebolí. A všechno se v životě děje kvůli něčemu jinému. Rozhoduj se podle sebe a užívej si vše, co ti život nabízí. A i když to zní jako neuvěřitelné klišé, tak na tom něco pravdy je.


Život je nejlepší učitel a ať je to otřepaná fráze nebo ne, je v ní mnoho pravdy. Musím říct, že pokud se učím něco nového, tak mě stejně nejvíce naučí praxe a samotná zkušenost s tou věcí.
A jak se cítím jako dvacetiletá? Žádná změna. Jako každý rok. Ale už to zní jinak. Devatenáct. Dvacet. Ta dvacítka už zavání dospělostí a zodpovědností. Ale jinak je to prostě jen číslo.
A musím zmínit ještě něco. Jsem narozena přesně o půlnoci, tedy 00:00 a jsem na to děsně pyšná. Myslíte, že bych v minulosti byla považována za čarodějku?
A co vy a lekce ze života? A vaše narozeniny? Prožíváte tu změnu čísla? :)

čtvrtek 28. září 2017

Recenze: Fotoobraz od Saal Digital

Zdravím :)
Jistě jste postřehli, že Saal Digital je velmi vstřícná firma ohledně spolupráce s blogery. Některé blogerky dostaly na vyzkoušení fotoknihu. Já a několik dalších jsme dostaly fotoobraz.

Saal Digital je firma, která nabízí různé produkty pro nadšené fotografy. Ať profesionály nebo amatéry. Na jejich stránkách si můžete vytvořit již zmíněný fotoobraz či fotoknihu. Ale to samozřejmě není všechno. Taktéž jsou tu kalendáře, plakáty či různá přání. Osobně mě překvapila nabídka plakátů a přáníček, protože na tuto nabídku jsem zatím nenarazila.

K této spolupráci jsem přišla, jako většina blogerek. Firma má několik reklam na facebooku a instagramu, kde nabízí vytvoření nějakého produktu výměnou za recenzi. A jelikož, kdo mě sleduje na instagramu nebo mě aspoň trochu zná či déle čte mé články, tak ví, že fotografování rozhodně patří mezi mé koníčky. Takže jsem neváhala ani chvíli a na reklamu zareagovala. A přišla mi kladná odpověď!

Objednávka je trochu jiná, než jak jsme většinou zvyklí. Jakmile najedete na jejich stránky, tak vás zaujme tlačítko stáhnout program. A to je dobře, jelikož přesně tohle tlačítko potřebujete. Stáhne se vám aplikace ve které probíhá zhotovení vašeho produktu od začátku do konce. Vyberete si, co chcete a následně už vybíráte fotografie. Pak už jen stačí kliknout na Dokončit a dokončíte objednávku zadáním adresy a platby.
Já jsem objednávala fotoobraz a mohla jsem si opravdu vybírat!


Nakonec jsem vybrala plátno. Následně si vybíráte rozměry, kde máte opět velmi velký výběr, a pak už na vás čeká nejtěžší část. Zvolit fotografii. Já osobně jsem vybírala přes dvě hodiny a projela jsem všechny možné i nemožné fotografie, které se skrývají v hlubinách mého notebooku. Nakonec jsem zvolila maturitní fotku s rodinou. A nelituji!

V den, kdy mi ho měli doručovat obraz, jsem nedočkavě čekala na telefonát od PPL. A dočkala jsem se. Byla jsem překvapená velikostí krabice. Ale i když mě velikost trošku vyděsila, tak musím říct, že balíček byl až překvapivě lehký. Chvíli jsem přemýšlela, jestli není prázdný!




Když jsem krabici rozbalila, tak na mě čekal skvěle zabalený obraz. Můj první fotoobraz. Ten, který snad udělá radost prarodičům, když na mém maturitním plese nemohli být.
A jaký je? Na dotek i na pohled jde vidět, že je to kvalitní plátno, které je skvěle nataženo. Fotka naprosto odpovídá fotce, kterou jsem jim poslala. Kvalitou i barvami.
Oceňuji i obrázkový mini návod na to, jak připevnit ty dřevěné pacičky.



Rozhodně musím pochválit komunikaci. Jelikož často zapomínám, tak jsem zapomněla i na svůj voucher. Ale oni se ozvali s tím, že si všimli, že mi propadl a jestli ho chci prodloužit. No nejsou zlatí? A v emailu jsou opravdu milí a ochotní.
Taktéž musím pochválit rychlost. Objednala jsem a během pár dní jsem to měla doma. A skvěle zabalené! Rozhodně se obrazu nemohlo nic stát.
Co mě trochu mrzelo bylo to, že je třeba si stáhnout aplikaci a vše dělat v ní. To, že musím něco stahovat, abych dostala to, co chci, mi ze začátku vadilo. Ale pak jsem pochopila, proč je to tak udělané a musím uznat, že to mají dobře vymyšlené. I když je velmi dobře udělaná a je velmi intuitivní, tak jsem v ní přesto chvíli bloudila.



Tak si to hezky shrneme. A aby to bylo přehlednější, použiji jednoduchý plusový a mínusový systém. Jdeme na to.

+ Komunikace
+ Rychlost
+ Zabalení balíčku
+ Kvalita (barvy, plátno, upevnění)
+ Poměr cena a kvalita
+ Aplikace v češtině
- Nutnost stáhnout aplikaci

Spokojená jsem tedy byla na 95%

Jak vidíte, tak jsem dokázala vymyslet jen jeden mínusový bod a to pro tu aplikaci. A jestli jste pozorně četli, tak ani ten bod není tak úplně záporný.



A závěr? Ten je naprosto jednoduchý a logický. Pokud sháníte kvalitní výrobky s fotografiemi, tak Saal Digital je firma přímo pro vás. :)

A co vy? Máte nějaký fotoobraz? Nebo zkušenost s touto firmou? Zaujalo vás to? :)


středa 6. září 2017

Recenze: Muž, který si pletl manželku s kloboukem

Zdravím,
vítám vás u recenze jedné velmi zajímavé knihy. Minule jsme se podívali na knihu Psí poslání, ale dnes nás čeká trochu neobvyklejší kniha. Tak se pohodlně usaďte a pusťte se do čtení! :)

Název: Muž, který si pletl manželku s kloboukem
Autor: Oliver Sacks
Žánr: Literatura naučná, Psychologie a pedagogika
Nakladatelství: Dybbuk
Překlad: Alena Čechová
Rok vydání: 2008
Počet stran: 256
Hodnocení na databazeknih: 91%

Anotace:
V této knize, plné fascinujících a neobvyklých lidských příběhů, nás jeden z nejznámějších současných neurologů a psychologů uvádí do světa svých pacientů. Jejich životy, nemoci i odlišnosti popisuje s neobvyklou mírou empatie a představuje je jako hluboce lidské bytosti. Dočteme se zde například o hudebníkovi, který se zdraví se stojacími hodinami; o ženě, která přestala ovládat své tělo a pohybuje se jen za pomoci svého zraku a sluchu; o slepé sochařce, která svůj talent objevila až v šedesáti letech, neboť do té doby měla ochrnuté ruce; o muži, který trpěl poruchou smyslu pro polohu těla (nakláněl se jako věž v Pise) a korigoval tuto vadu speciálně upravenou vodováhou umístěnou na brýlích; o nahluchlé ženě, která slyšela nepřetržitě hrát irskou hudbu a měla za to, že to jen její zubní plomba funguje jako krystalka; o muži, kterému se zdálo, že se stal psem, a ráno se probudil s mimořádně vyvinutým smyslem pro rozeznávání pachů a vůní a s nutkavou potřebou vše očichávat; o dalším, jinak nikterak výjimečném člověku, který znal nazpaměť všech šest tisíc stran Groveova Slovníku hudby; o dvojčatech, která uměla odříkávat prvočísla až po ta dvanáctimístná, ale nesvedla jednoduché sčítání a odčítání, aj.

Jako první musím upozornit, že to je kniha naučná, ale zároveň neuvěřitelně zajímavá i pro laiky, jako jsem třeba já. Kniha je velmi cenná pro neurology, psychology a další příbuzné obory, ale podle mě by si ji měl přečíst každý.
Kniha se skládá z několika různorodých příběhů. Vždy je odvyprávěn příběh nějakého člověka, který trpí vzácnou chorobou a zároveň jsou do toho jemně zasazeny odborné informace. Někdy jich je více, někdy méně.

Kniha je rozdělena na čtyři tématické části. Před každou autor v úvodu stručně popíše o čem v ní půjde a následují příběhy jednotlivých pacientů.
Část první se jmenuje Ztráty a setkáváme se zde s příběhy lidí, kteří mají neurologický "deficit". Například zde sledujeme právě muže, podle kterého se jmenuje kniha. Tento muž nepoznává lidi, sebe, botu, nohu prostě cokoliv. Ztratil totiž schopnost vidění celku. Také se v této části setkáme s mužem, který se zasekl v roce 1945 a nic novějšího si nepamatuje. Dále čteme o ženě, která necítí své tělo zevnitř a nebo o muži, který považuje svoji nohu za cizí. Taktéž se zde objevil příběh o ženě, která vnímala jen to, co bylo po její pravici, o muži, který chodil nakloněný a myslel si, že chodí rovně, o lidech, kteří vnímají slova, ale tón a mimika jim uchází a naopak o lidech, kterým schází schopnost porozumět slovům a vnímají právě jen gesta, mimiku a tón. A další.
Část druhá nese jméno Nadbytky a poznáváme se zde s lidmi, kteří mají několik nekontrolovaných svalových podnětů, které se projevují jako tiky, třas, žvanění, vymýšlení, euforické stavy či nutkavé chování.
Třetí část Cesta nás seznamuje s pacienty, kterým jejich choroba poskytla jakési vidiny či vylepšení, které potřebovali. Poznáme zde například dívku, která je smrtelně nemocná, ale její vidiny rodného kraje ji pomohly zemřít s klidem, protože věděla, že někam patří. Také je zde například muž, který má zbystřené smysly.
Poslední část nese jméno Chudí duchem a zde se autor věnuje lidem s nízkým IQ a objevuje v nich jiná nadání, vidění světa a řádu. Například zde potkáme dvojčata, která z hlavy dokázala z hlavy říct prvočísla. A to i dvanáctimístné. Z hlavy. Popřípadě se zde setkáme se slečnou, která žije ve svém světě a je v něm spokojená. 
„Co se chorob týče: nesvádějí nás k otázce, zda bychom se bez nich vůbec obešli? Mám sklon považovat otázky, které choroba rozkrývá, za otázky základní.“
Nejvíce oceňuji to, jak moc osobní to jsou příběhy. Příběhy ze života. Pro autora ti pacienti nejsou důležití kvůli své chorobě, ale kvůli jim samotným. Jedná s nimi jako s lidskými bytostmi a nijak je neshazuje. Snaží se je pochopit. Pochopit je samotné i jejich nemoc a následně hledá možnosti, jak by se jim dalo pomoci.
První část se mi neuvěřitelně líbila a příběhy jsem hltala jak na běžícím páse. Nejvíce se mě dotkl příběh, podle kterého je kniha pojmenovaná - Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Ale musím říct, že tahle část mě bavila celá beze zbytku. Je neuvěřitelné, jaké choroby existují. A děsivé.
Přiznám se, že druhá část mě bavila méně a moc si z ní nepamatuji. Ale nejvíce si vzpomínám na příběh Chytrý, bláznivý Ray. Ani nevím, čím mě tak dostala. Ale rozhodně nejsmířenější a nejhezčí příběh se schovává v této části a je to Kupidova nemoc, která je o staré paní, které táhne na devadesát, která si svou nemoc užívá!
Ze třetí části mě dostal do kolen a dojal příběh Cesta do Indie, kterou jsem jemně popsala už v druhém velkém odstavci. Zajímavý byl i příběh s názvem Vrah. Je to smutný příběh se šťastným koncem.
Čtvrtá část mě dostala do kolen. Malé IQ vůbec neznamená hloupost! Ti lidé vlastně jen fungují jinak. Rebeka je příběh, který změnil můj názor. Rebeka má rozštěp horního patra, je nemotorná a skoro ve všem ohledech je stále dítě, ať už ji je, kolik jen chce. Rebeka vlastně vůbec není hezká a autor ji popisuje jako "až bolestně plachou", protože si uvědomovala, že je velmi jiná a pro mnohé směšná. Ale zároveň autor upozorňuje na to, že je schopná vřelé a hluboké náklonnosti. Milovala babičku, přírodu, příběhy. A babička velmi milovala ji. Každopádně se po její smrti dostala na kliniku, kde se setkává s naším autorem. A čím mě tento příběh dostal? Je to jen pár vět. Například věta, určena našemu autorovi, kterou řekla Rebeka - "Podívejte se, jak krásný je svět." Také mě dojalo to, jak moc svoji babičku zbožňovala. Ale úplně nejvíce mě dostalo to, že dokázala jasně dát najevo, co chce a co nechce. Ona nechtěla chodit do školy ani do dílen, protože ji tyto místa nepomáhaly se držet pohromadě. Chtěla dělat něco, co mělo smysl. Chtěla divadlo. A víte co? Když ji někdo viděl na jevišti, tak nikdo nevěřil tomu, že je mentálně postižená. V této části mě dále nejvíce dostal příběh dvojčat - Johna a Michaela, která ale uměla fungovat jen spolu. V dospělosti je rozdělili a své schopnosti víceméně přišli. A jakou? Měli dokumentární paměť (pamatovali si kompletně vše do největších podrobností, co zažili) a bleskové určení, který den v týdnu připadl na udané datum ať už daleko do minulosti nebo budoucnosti. Měli snad neomezenou paměť na čísla. A co třeba dokázali? Spadla krabička se sirkami na zem a oba dva vykřikli hned a zároveň číslo sto jedenáct. A měli pravdu. A jak to dělali? Prostě to viděli. Fascinující, že?
Jak jste asi poznali, tak nejvíce mě dostala část čtvrtá. Pro mě osobně nejzajímavější a hlavně neuvěřitelně fascinující a jiná! Tak fantastická a kouzelná. Uf. Nemám slov. Jako druhou bych zmínila část první, která mě tak hodně bavila. Druhá a třetí část je zhruba na stejném místě v oblíbenosti. A nejoblíbenější tři příběhy? Rebeka, Dvojčata a Kupidova nemoc.

Slabé stránky kniha má. Může to být velké množství odborných věcí, ale já osobně to jako slabou stránku nevnímám. Lépe mě to uvedlo do problému a navíc autor se snaží psát lidsky. Je to jedna z nejzáživnějších odborných knih.

Pokud bych měla tuto knihu označit jedním slovem, tak je to slovo fascinující. Protože tahle kniha je jiná a je o jiných lidech. 

Já osobně jsem se ke knize dostala kvůli své ambici jít na psychologii, kam nakonec nemířím. Ale rozhodně toho nelituji! Kniha je určena pro všechny lidi, které zajímají obory zmíněné v prvním odstavci. Také pro ty, kteří jsou otevřeni tomu pochopit, že existují lidé, kteří mají svůj vlastní svět a v něm žijí a fungují poměrně spokojeně a nechtějí se cpát do toho našeho světa. Tato kniha vám otevře oči. 

České obálky jsem našla tři. A upřímně nedokáži pořádně říct, která si mě získala nejvíce. Jdu zleva doprava. První se mi osobně moc nelíbí, ale ta druhá je skvělá a vyjadřuje mnoho. Ovšem k té třetí mám vytvořený vztah, protože jsem ji měla i já. Takže verdikt? Druhá a třetí jsou nejlepší! 




Cizí mám také tři a úplně jiné něž české! Ale musím přiznat, že jich existuje mnohem více a já jen vybrala tyto tři. U nás jsem nevěděla, která se mi nejvíce líbí, ale tady je to jednoznačně obálka první! Nejvíce se mi hodí k příběhu. Druhá není zlá, ale třetí mě trochu děsí tou agresivní modrou.






Britský neurolog. (*9. července 1933 † 30. srpna 2015 (82let))
Lékařské vzdělání získal na Queen's College Oxfordské univerzity, residenturu dokončil a následně i krátce pracoval v Mt. Zion Hospital v San Franciscu. Od roku 1965 žil v New Yorku a věnoval se neurologické praxi. V roce 2008 byl oceněn Řádem britského impéria třídy Commander (CBE). Je po něm pojmenována planetka 84928 Oliversacks, objevená roku 2003. Je znám také svými knihami, v nichž čtenáře seznamuje s nejzajímavějšími klinickými případy své praxe, ale zároveň se hluboce zamýšlí nad otázkami vztahu mozku a duše, vztahu nemoci a duše apod. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků a získaly i několik ocenění.
S Guccim jsme nad tímhle dlouho dumali. Vzali jsme v potaz to, že ke to odborná kniha a nedá se hodnotit stejně jako beletrická. A jelikož je to velmi záživná odborná kniha, tak jsme se rozhodli, že jí dáme jedničku

Příště se zase můžete těšit na opravdovou fotku Gucciho s knihou. Bohužel jsem to s touto z knihovny nestihla. :)

A co vy? Četli jste knihu? Co na ní říkáte? A pokud ne, tak se chystáte? A co říkáte na obálky? A jakou naučnou máte nejraději? Chtěli byste další recenze i na naučnou literaturu?  :) 

čtvrtek 31. srpna 2017

Střední škola? Žádný strach!

Zdravím,
všimla jsem si, že spousta lidí je nervózní z nové školy. Ze střední školy. Jiný režim, jiní lidé, jiné prostředí. A tak jsem se rozhodla tento strach aspoň trochu zmírnit! :)
Jsou to jen základní body a dalo by se toho o všem napsat mnohem více, ale podle mě jsem zvládla shrnout to nejzákladnější :)

we♥it

Jak vybrat školu
Podle toho, co vás baví. Opravdu. Nechoďte na nějakou školu kvůli tomu, že tam jde vaše kamarádka, pokud vás ta škola neláká. Pravděpodobně budete litovat a jen se trápit. A to by byla škoda. Střední škola je často o nervy sama o sobě a přidávat k tomu ještě to, že studujete něco, co vás nebaví? To není dobrý nápad. Ani kvůli rodičům, i když může být poměrně těžké rodiče přesvědčit, že víte, co chcete studovat a proč to chcete studovat.
Dále vezměte v úvahu to, že pokud je to škola daleko od domova, tak budete muset na intr. Zvládnete to? Já osobně jsem po 2 měsících utekla zpět domů a radši hodinku a čtvrt dojížděla.
Také počítejte s tím, že některé školy jsou náročnější než jiné. A všechny jsou náročnější než základka. Jak novými věcmi, časem nebo psychicky.
Hlavně pokud třeba v prváku zjistíte, že vás tato škola nebaví a víte o jiné, která by vás mohla bavit, tak přestupte. I kdybyste měli ztratit rok. Ale pořádně si to promyslete ať nejednáte unáhleně.

Přijímačky, talentové zkoušky
To je komplikované. Já osobně dělala talentovky a ty byly nejvíc na pohodu. Kreslili jsme mušli a ilustraci k pohádce a následně udělali pár kouzel v Excelu a PowerPointu. A pak pohovor, což bylo jen povídání, nic složitého. Na talentovky jsem chodila na přípravný kurz od té školy, což doporučuji nejvíc, ale pokud taková možnost není, tak hlavně kreslete, malujte a tvořte. Jinak jsem skončila 11. a brali nás 32. Fajn přípravný kurz může být i od drawplanet.
Přijímačky jako takové jsem nezažila, takže moc neporadím. ALE podle mě dá přijímačky každý, pokud se na základce držel a neměl čtyřky a hůř. Pravděpodobně vám bude stačit to, co jste se učili ve škole, ale pokud si nejste jistí, tak si to doučování domluvte. Ono vás to nezabije.

Střední s oborem nebo gympl
Pokud nevíte co by vás mohlo bavit a nevadí vám to, že pak budete (pravděpodobně) muset na vysokou, volte gympl. Ale uvědomte si, že je to náročná škola na učení a budou na vás klást nějaké nároky. Rozhodně si nemyslete, že budete houpat nohama, jako na základce. Gympl je taky fajn, pokud chcete na náročnou vysokou. Na gymnázium vám pravděpodobně budou velmi často zadávat různé referáty a jiní práce i na doma, které zaberou nějaký ten čas a bude třeba dohledávat informace.
Na střední s oborem nebudete mít tolik obecných předmětů. Já byla na střední s oborem a nelituju. Já nejsem hloupá, dovolím si říct, že jsem poměrně chytrá, ale nejsem studijní typ. Prostě nejsem. Takže jsem věděla, že bych se na gymplu jen trápila. Na střední s oborem je fajn, že se naučíte něco z nějakého oboru a na vysokou můžete jít na jinou a už budete mít dva obory. Já osobně byla na umělecké (Multimediální - fotka, video, programko, kresba a tak dále) a prozradím vám jednu věc - na uměleckých školách není maturita z matematiky povinná. Takže pokud vás umění baví a nejde vám matika, tak neváhejte. A pokud víte co chcete dělat a existuje taková střední, tak bych do toho šla. Aspoň zjistíte, jestli vás to opravdu baví.

we♥it

Nové prostředí 

Ze začátku se třeba budete ztrácet, nevyznáte se tam, ale je to jen o zvyku a v říjnu už nebudete chápat, jak jste se tam mohli ztrácet!

Noví lidé
Toho se bojí každý. Uvědomte si, že je to nové pro všechny. Rozhodně nejdete do uceleného kolektivu, takže jste na tom všichni zhruba stejně. Buďte v pohodě. Co nejvíce, to půjde. Dýchejte, usmívejte se a neodhánějte od sebe lidi. Zkuste být vstřícní a všechno bude v pořádku. Určitě nejste jediní, kteří se bojí, že nezapadnout. A hlavně se kvůli tomu nestresujte, budete pak akorát protivní, nevyspaní a zbytečně vystresovaní.
Až se trochu rozkoukáte, poptejte se jestli se nedá ve škole nějak zapojit. Kluby, kroužky, sporty, cokoliv. Pomáhá to tvořit přátele. :)
A buďte sami sebou. Nehrajte si na něco, co nejste. Přetvářka není tím, s čím chcete začít svůj krok do neznáma.

Noví učitelé
Doporučuji se aspoň ze začátku snažit a být aktivní. Opravdu vnímat. Protože první dojem dělá všechno. Když si u nich uděláte dobré očko, tak vám odpustí spoustu věcí. Pokud se jim znelíbíte, hrozí, že budete mít v tom předmětu peklo. Ale rozhodně nepočítejte, že ty samé triky platí na všechny. U někoho stačí vnímat, u jiného nerušit a u dalšího se aktivně zapojit. A nepočítejte ani s tím, že vás budou všichni milovat. Taky je nebudete všechny milovat.

pexels

Nová látka

Och ano. Tohle může být problémem hlavně třeba na zdrávce, kde vám přibude latina a mnoho dalších předmětů s různými názvy. Ani multimediální škola v tomhle není moc fajn. Ze začátku se toho na vás nahrne hodně, ale neztrácejte hlavu, zhluboka se nadechněte a bojujte. Dalo to tolik lidí před vámi, tak proč byste to neměli dát vy. Ano, třeba bude první půlrok náročný, ale následně ten pocit, že jste to zvládli? K nezaplacení!

Kam si sednout

Doporučuji k oknu. Většinou tam jsou zásuvky a díky parapetu můžete mít větší místo na odkládání věcí. A když vás předmět nebaví, tak můžete koukat z okna. Nedoporučuji poslední řadu. Nebudete vůbec dávat pozor a učitelé si na ty lidi dávají pozor. Ani bych si nesedala úplně dopředu. Při opisování to nevadí, ale spíše s vámi bude učitel chtít více komunikovat. Já od třeťáku seděla vpravo u okna u zásuvky třetí nebo čtvrtá řada a byla jsem relativně v bezpečí. V prváku jsem ale seděla uprostřed v druhé lavici. A ve druháku uprostřed ve čtvrté lavici. Obojí byla pohoda, ale v prostřední řadě se strašně blbě opisuje. Jde na vás totiž vidět ze všech stran. Ale jde to! Žádné místo není vyloženě špatně, kromě poslední řady.

Co když se nedostanu
Svět se nezboří. Zkuste odvolání. Nic víc vám asi poradit nemůžu. Ale držím vám pěstičky, aby se vám to nestalo! :)

we♥it

Náročnější učivo
Na gymplu určitě. Rozsahem i podrobnostmi. Brácha je na gymnázium Duhovka v Praze a má spoustu předmětů v angličtině, další jazyky, spoustu projektů na doma.
Ohledně střední s oborem. Tak ano i ne. Je to předmět od předmětu. Pokud jdete na jazykovku, je samozřejmé, že jazyky nebudou jen lážo plážo nějak to napíšu. Strašně moc záleží na oboru, který jste si vybrali.
Umělecká. K tomu se mohu více rozepsat. Umělecká je náročná hlavně na čas. Počítejte s tím, že několikrát týdně budete ve škole do pěti. A dělají to právě ty umělecké předměty. Fotografie, video, malba, kresba, programování, animace, 3D,... Nic z toho nezvládnete za hodinu udělat. Proto je to časově náročné. Na učení to je největší pohoda, co znám.
Obecně je nejnepříjemnější prvák, protože na odborných a uměleckých máte všechny možné předměty a opakujete. Biologie, chemie, fyzika, dějepis a tak dále. My osobně neměli zeměpis a biologii a chemii jen právě v prváku. A hlavně v prváku jste ještě trochu vykulení. Od druháku je to víc v pohodě. :)
Ale každý si musí ujasnit, jaké výsledky chce a jak dobrý v čem je. Já osobně jsem studovala s vyznamenáním. Věděla jsem, že nejvíc se musím chystat na španělštinu (v mém případě - přečíst si to ve vlaku) A nejméně na češtinu. Ale každý to má jinak.
Doporučuji zjistit, jak se vám nejlépe učí. Mně se dobře učí nahlas a nejlépe když to mám různě barevně podtrhané a podobně. Jiní se u toho rádi prochází a další to opisují. Nejvíce lidí kombinuje více způsobů. Také záleží na tom, jaký předmět se zrovna učíte.

Neúspěchy
K tomu patří. Pokud jste zvyklí ze základky na jedničky, tak se neděste, když v nějakém předmětu dostanete trojku, čtyřku nebo dokonce pětku. Je to nové, stane se. Není to konec světa! Pro příště už víte, na čem musíte více zapracovat a čemu věnovat více času.

Zápisky
Musíte si zvyknout, že už vám nikdo nebude psát na tabuli, slovo od slova, co si máte zapsat. Pravděpodobně vám řeknou, co si psát a co ne, ale to je všechno. Píšete, co slyšíte. Nebudou vám to opakovat osmkrát. To je asi největší rozdíl. A nezapomeňte, že z těch zápisků a popřípadě z učebnic, se budete pak učit. Je dobré si z těch zápisků pak udělat jen výpisky. Základní body. Tím se zmenší počet popsaných papírů a vám to nebude připadat tak beznadějné. Navíc se tím opisováním učíte.
Také si ujasněte, jestli se vám lépe zapisuje na počítači nebo ručně a z čeho se vám pak lépe učí :)

we♥it

Maturita

Pro spoustu lidí je maturita strašák. Tak já váš strach snad zmírním. My měli na škole předmaturity. A z nich jsem byla nervóznější než z maturity. Ohledně písemných vám nemám moc co říct. Každý rok se Cermat něco vymyslí. Třeba letos byla čeština o dost jiná než předchozí roky. Dalo se to, ale vloni mi to přišlo lehčí. Každopádně si ty předchozí roky zkuste. Každý aspoň jednou. A stopujte si to, abyste věděli, jak na tom jste, co vás tam může zaskočit a co vám zabírá nejvíce času. Co se týče angličtiny, tak ta je oproti češtině opravdu primitivní. Vyzkoušejte si tak jeden až dva a postačí to. Zatím to bylo každý rok stejné a stejně lehké. Občas je některá část těžší, ale jinak je to stavěné stejně. A slohy? U angličtiny si projděte ty pravidla a je to. U češtiny se naučte tak tři styly. Já osobně umím nejlépe vyprávění, ale zvládám charakteristiku, úvahu či popis. Ale jsem slabší ve zprávách. Nezapomeňte, že každý útvar má svá pravidla. A pište, pište a pište. Pak vás nic nezaskočí.
Ohledně ústních? Jelikož jsem si poctivě připravila všech dvacet čtenářských, tak jsem si přečetla jen autory a stačilo to. Z té tvorby jsem si toho pamatovala strašně moc. Angličtinu (na odborných školách se otázky týkají oboru školy - my měli třeba historie filmu, videoart, teorie barev, 3D prostor a pak k tomu jen 7 "normálních" otázek, jako je cestování) jsem si přečetla celou, protože o spoustě témat jsem nevěděla nic ani česky. A odborný? Tak ty jsem si četla fakt pečlivě. Ale dohromady jsem učením strávila zhruba 20 hodin. Ale upozorňuji, že jsem docela dobrá v improvizaci. A nezapomeňte na to, že 15 minut je docela dost času. Za sebe musím říct, že mně se nejlépe učí pod tlakem, kdy už vím, že to musím dát, ale to neplatí pro všechny. Doporučuji hlavně dávat pozor v hodinách ve škole, ušetříte si tím mnoho času. A hele, dal to i kámoš, který sháněl otázky den před jeho ústníma, takže se to nějak dá, pokud máte rozumné profesory a vy nejste úplná jelita, co neřeknou ani slovíčko. U nás dal ústní každý. Oni totiž taky chtějí, abyste to dali, počítá se jim to do těch statistik. A pokud vás mají rádi? Nenechají vás propadnout, pokud jim aspoň něco řeknete. A základní pravidlo? Hlavně mluvte! Mlčení se nedá hodnotit. Navíc, nám pomáhali i na potítku a při zkoušení taky. :)


we♥it

Tohle jsou nejčastější otázky, co mi mladší přátelé pokládali. Pokud máte nějaké dotazy, klidně je směřujte do komentářů :)
A pokud už studujete a potřebujete třeba namotivovat či poradit, tak doporučuji tenhle blog :) 


A co vy? Už jste na střední nebo jste po? A jaké to bylo? Proč jste se pro tu školu rozhodli? A pokude se teprve chystáte, tak kam a proč? :)







sobota 26. srpna 2017

Netradiční dovolená v neobvyklé zemi

Zdravíčko,
tentokrát jsem se rozhodla vám popsat mou letošní dovolenou, která proběhla v červenci. A proč neobvyklá? Protože byla naplánovaná 14 dní předem se slečnou, s kterou jsem se viděla poprvé právě 14 dní před odjezdem. A kam že jsme to mířily?
Do Kosova. Taková menší zemička vedle Srbska. A tyhle dva národy se opravdu nemají rádi. Přesněji jsme mířili do Ferizaj a poté jsme na pár dní zavítali i s její maminkou a jejím přítelem do Albánie k moři.
A proč Kosovo? Protože je tam její rodina :)

Vali Ranch Resort
S Urtýnou jsem se seznámila na twitteru díky tetování. Začali jsme si psát až za mnou přijela na Metronome. tak nějak jsme se bavily a já zmínila, že letos po sto letech nikam nejedu do zahraničí. A ona řekla - pojeď s náma. A tak jsem jela! :)

Z prvního dne, těsně před vynikající večeří!
Ale nebylo to tak jednoduché. Měly jsme jet s její mamkou autem. ALE. Urtý prošel pas, který si nezkontrolovala, ikdyž mi připomínala ať si to zkontroluji já, takže jsme čekaly až ji udělají pas. Na too, že ji prošel přišla totiž 3 dny před odjezdem. Jenže pak přišel zádrhel. Letenky. Nemohly jsme je zarezervovat dříve, protože jsme nevěděly, kdy ten pas bude. A najednou jsme nebyly jsme schopné sehnat za normální cenu. Už jsme byly smířené s tím, že pojedeme přes 30 hodin vlakem a pak nás zachránila Letuška. Takže jsem nakonec šťastně odjely směr Praha. ALE. Pak jsem si všimly, že rezervace je je do dvou. Jenže my v jednu nasedly na bus a bus do Prahy jel přes dvě hodiny. Takže tam Urtý volala. A nikdo to nebral! Nakonec se na nás ale štěstí usmálo a zvedla to jedna paní, která nám zařídila, že tu rezervaci rovnou vytiskla a nechala nám na pokladně, kde jsme si to jen vyzvedly a my mohly konečně zamířit na letiště.

V téhle chvíli vládla natěšenost a mírná nervozita.
V "checkinu" (netuším, jak se to píše a ani jestli se to takhle jmenuje) jsme zjistily, že se Urtý nenačítá pas. Ta už nervově v háji, mně se chtělo hystericky smát. Naštěstí to paní zadala ručně a my mohly pokračovat dál. Což byl zádrhel. Nechci vám nic říkat, ale pražské letiště je slušný bludiště. Každopádně mě můj smysl pro orientaci pro jednou nezklamal a dopravila jsem nás do té správné
čekárny. Letadélko malé, ale dostali jsme občerstvení - sendvič a na pití jsme měli obří výběr od džusu, vody, čaje, kafe až k vínu a to jsme neletěli ani dvě hodiny.

Špuntík :D 
A v Srbsku nás čekal přestup. Bomba! Zalarmovala jsem svoji angličinu a prostě se zeptala. Prvně nás poslali špatně, ale poté jedna letuška (vypadala strašně přísně, ale byla mega milá!) nás nasměrovala správně. Ani nevíte, jak jsem byla šťastná, že jsme to našly! :D
V Makedonii, kam jsme mířili, nás už vyzvedla její maminka a odvezla nás do Ferizaje.

Pohled z letadla, které s námi mířilo do Makedonie.
Musím říct, že její maminka s přítelem se opravdu snažili ukázat snad všechno, co tahle země nabízí. Neustále jsme jezdili na výlety a chodili na procházky. A to nejsem moc procházkový člověk, aby bylo jasno.
Každopádně jsme hned po vyspání zamířili na první výlet, který jsem si užila úplně nejvíc. Vali Ranch Resort. Luxusní. Nemám k tomu pořádně slov.

Vali Ranch Resort. Pořádají se tam i svatby.
Na tomhle výletě jsem si vypěstovala závislost na džusu. Broskvovej. "Pieš" nebo tak nějak se tomu nadávalo. Výborná věc. Chutnalo to jako přesnídávka. A malinovej džus chutnal jak Jogobela. Ale na konci dovolené jsem broskvovej džus už nechtěla ani vidět.

Ale byla fakt dobrej!

Na silnici byly na férovku třeba želvy. A ke každému jídlu jí pečivo. I k těstovinám. A před každým jídlem a po každém jídle vám něco přinesou na zub. Takže jsem z té restaurace šla jak balón.

Tady se také pořádají svatby. Tohle se mi děsně moc líbilo.
Jsou dvě věci, na které nikdy nezapomenu. A to na skvělé ceny a na anarchii na silnicích. Ceny mi chybět budou, protože velká točená zmrzlina za 25 centů? Hamburger za 1 euro? A šaty za 6? Pardon, ale tohle je ráj. Ale ta anarchie v dopravě mi rozhodně chybět nebude.

Vali Ranch Resort. Zrovna se tam fotila nevěsta se ženichem a určitě budou mít krásné fotky!
V této zemi je náboženství jasné. Žijí tu muslimové. Zrovna ve Ferizaj poměrně moderní. Jsou hrozně tolerantní, ochotní a hodní. Já jsem se u Urtýniny rodiny cítila božsky. Opravdu. Takhle hezky se o mě nestarají ani doma! Taky jsem si všimla toho, že jsou hodně rodinně založení. A neuvěřitelně moc si pomáhají navzájem. Takže se přede mnou ani neopovažujte hanit muslimy nějakejma kecama. Pravý muslim nesmí zabít sebe ani nikoho jiného, protože by mu to Alláh neodpustil.

Mešita ve Ferizaj. Je krásná. A hned vedle byla synagoga.
Jejich obvyklé jídlo se jmenuje Pita. Je to těsto s náplní. Já měla s bramborama a špenátem a můžu vám říct, že tohle jídlo mi rozhodně bude chybět! Jejich zákusky jsou neuvěřitelně sladké. Netuším z čeho jsou, ale jsou fakt hodně sladké.

Pita s bramborama.
Každý kdo čte můj blog ví, že mám tři tetování. Mohli jste se o nich dočíst tady a tady. A co na ně říkali? Koukali na ně. Hodně. A byli neuvěřitelně zvědaví, co znamenají. Ale žádné odsouzení jsem nepostřehla.

Nejlepší zákusek na světě. Jejich klasický. Vespod 8 druhů mléka, piškot a božskej karamel.
Vždycky, když jsme někam šly, tak tam bylo mrtě moc chlapů. Fakt hodně. Tolik chlapů pohromadě jsem snad nikde jinde neviděla. Taky se všude ptali, odkud jsem. A moje jméno vyslovovali jako Gabriéla.

Tenhle bar se mi neuvěřitelně líbil. A vždy, když přišly ženy a neměly si kam sednout, tak je nějací muži pustili.
Všimla jsem si, že nejčastěji mají iPhone nebo Samsung. Také je tam všude neuvěřitelně hrozně much. Velmi kouří. Ale fakt hodně. Ale jedna krabička u nich stojí kolem čtyřiceti korun, takže...
A mají hodně zajímavé vedení. No posuďte sami! :D

Hustý, že jo?!
Z čeho jsem měla strašný depky bylo to, že nevedou zábradlí. Na balkóně, na schodech, nikde! Nebojím se výšek, ale tohle mi dobře nedělalo. Znám svoji šikovnost.

Tady můžete vidět i kousek té synagogy.
A víte co je ještě zajímavé? Hodně se jim mění nálady. Pojem náladová u nich dostává úplně jiný význam. A taky hodně křičí. Stojí od sebe 30 cm a křičí na sebe, jako by byli od sebe 10 metrů. A jsou hodně pyšní na svoji vlajku. Mají ji všude. Ale já se jim nedivím, je opravdu pěkná! Ještě mě tak napadá, že jsou opravdu hodně kontaktní. Zdraví se potřesením ruky a pusou na obě tváře. Loučí se stejně. A celkově.
Most lásky někde na výletě. A komentář Urtý? "Tolik zlomených srdcí"
Když se  na odstaveček přesunu do Albánie k tomu moři. Většina věcí tu je stejná. Ale jejich libůstkou jsou krávy. Jsou na silnici s jejich pasákem (nevím, jak se mu říká) nebo i bez něj. Auta je neštvou, ony si prostě jdou svým tempem a roztahují se, jak se jim chce. Nebo také byl podél "potok" a přes něj provázek a amatérský "vor" nebo velmi nestabilní mostek z random dřeva. Také jsou podél silnice "stánky" pod kterými je gauč nebo křeslo a před tím zboží.

Bylo tam krásně!
Musím upozornit, že před nedávnem neměli vodu ani elektřinu v Kosově a je to poměrně chudá země. Ale má svoje kouzlo. Její kouzlo je v té živosti kolem.

Vali Ranch Resort. Nádhera ne? Někteří si mysleli, že to je fotka z Ameriky, když jsem jim ji ukázala :D 
Také jsem měla tu čest se zúčastnit jejich svatby. Jejich svatba je na dlouhou dobu a skládá se z mnoha věcí, ale my tam nebyli dostatečně dlouho, takže vám popíši část, u které jsem byla.
Pro nevěstu jede celá kolona aut, které troubí, mají nahlas písničky, dělají "bordel", na okýnkách sedí slečny a tak. Když se přijede do rodiny nevěsty, tak je tam takový zvyk, který vám nedokáži ani popsat. Ale bylo to dost emotivní, protože ta rodina předává jejich slečnu do nové rodiny o kterou se bude starat. Je tam totiž zvykem, že o všechny se stará žena. Pak se stejným způsobem jelo zpátky a pak už se jen oslavovalo. To všechno bez alkoholu. Oni se umí bavit bez alkoholu. Oni totiž slaví už pár dní před cestou pro nevěstu. Tančí, zpívají, baví se, jí. Prostě se pár dní před svatbou schází rodina ženicha po večerech a slaví.

Ale slušelo nám to, že jo?
Tady můžete vidět některá jídla. Mají tam výbornou paštiku, po které se mi bude stýskat. Pak zrníčka. Jsou super návykové a fakt dobré. Mohl by to začít nějaký obchod nabízet. Pak můžete vidět turka. Musím říct, že jsem si ho tam zamilovala. Oni tomu říkají pravý turek. A je fakt dobrej a jemnej! A pak drobnosti, co jsem měla na cestu a nesnědla jsem.

♥♥♥♥♥
Domů jsme jeli autem. Mě vyhazovali v Českých Budějovicích a já pak jela za babičkou na Moravu. Dohromady mi cesta zabrala 28 hodin a řeknu vám - zlaté letadlo! Byla jsem utahaná, smradlavá a pak i docela protivná.

Taktéž z Ferizaj. Ale netuším, co to je.
Tak jsem vám hezky shrnula, co jsem tam tak zjistila. Musím říct, že jsem si to užila, i když ne všechny chvíle byly růžové. Ono se to nezdá, ale s Urtý jsme spolu strávily více jak 10 dní a to nonstop, což je dost velkej záhul.
A víte, co mi bude ještě chybět? Ti lidi!

Sloník vyfocen hlavně kvůli tetě. 
A jestli vás zajímá, jak jsem s nima komunikovala, tak přes svůj osobní živý překladač. Urtýnku ♥ A s některejma cizíma anglicky.

Oni mají na vlajce orla. A orla najdete na spoustě míst. Ale je krásnej!

A takhle to vypadalo v restauraci za orlem.

A zpátky ve Ferizaj, před mešitou.

A ještě jednou.

Když jsme šli do takového klubu (ještě s jejími bratranci), tak se tam nabízela i vodnice a tomu nešlo odolat.

Ještě jednou jejich jiné klasické zákusky. Ten světlý byl neuvěřitelně sladký. Ten tmavý možná znáte i vy. 

Vali Ranch Resort.

Vali Ranch Resort. Ano, bylo to tam obří a bylo tam spousta věcí, takže hosti se nenudili.
Focené z jedoucího auta Urtýnkou. Oni totiž mají totiž na každém kroku pobožné budovy (mešity nejčastěji, ale najdete tu fakt všechno) a každou mají jinou.
Focené z okýnka Urtý při cestě na Vali Ranch Resort..


Voják z jiného výletu. Vojáky tu taky mají všude, právě kvůli válce se Srbskem.

Tahle mešita mě dostala do kolen. Je dokonalá.

V Albánii byla zrovna pouť. 

Vybrat jednu fotku z téhle série byl boj.

A západ slunce v Albánii u moře. 

Takovouhle krásnou pláž jsme tam měli. Ale už na písek nikdy nechci. Děkuju pěkně.

Západ ještě jednou. Všimněte si jejich vlajky.

A takovýhle výhled jsme měli z hotelu.

A touhle fotkou se s vámi loučím. 

Tak doufám, že jste si článek užili. Jak kvůli informacím, tak díky fotkám. Byla to zajímavá zkušenost a nelituju toho, že jsem za ní dala všechny své úspory. Stálo to za to!

A co vy a prázdniny? Navštívili jste někdy nějakou neobvyklou zemi? A co říkáte na Kosovo? Co vám přijde z těch informací v článku nejzajímavější?